Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
Česká malířka Bedřiška Znojemská…
 
… Vstupuji do nevelkého přízemního bytu v novější pražské zástavbě, na kopci nad řekou Vltavou. Je zároveň i ateliérem vynikající malířky B.Z. Pokoje, ba i lodžie, s výhledem na pěkný lesík a louku, jsou doslova zahlceny obrazy. Jsou všude a já na ně oslněně hledím… Po chvíli mne uchvacuje jakýsi energetický vír… Barvy obrazů se překrývají, bohatnou, houstnou ve spektru Duhy a technika Jasů a Stínů spěje k Dokonalosti. Vnímám jak si Světla s valéry hrají, jak jakási podivná Záře obrazy prosvítá. Kvalita Díla se náhle prohlubuje v imaginaci vizí. Vnímám vůni Bolestné Lásky i stigma Mateřství, bytostnou krásu Stvořených, heroismus Tvoření a cítím, že věčná lidská snaha o „Nalezení “, vždy znamená „Růst“… Po chvíli mého vydýchnutí a zklidnění usedá proti mně, k malému stolku se zákusky a vonící kávou, stále krásná dáma-hostitelka s neodolatelným úsměvem, která se narodila už v roce dvacátém osmém minulého století a…Rozprávíme….  
       Dozvídám se, že ona se ke své minulosti, do dětství, moc nevrací. Spíše ji zajímá budoucnost, ale když se lidé ptají, kdy začala malovat, odpovídá jim, že malířem se člověk rodí. Když prý jí za války řekl její otec – důstojník a velmi silná osobnost, aby si vzala pro případ náletu to, co nutně potřebuje, dala si do kufříku jen knihu od Engelmüllera, „Cesta k malířskému umění“.  Přesto však později volila studium medicíny. Doufala, že bude moci po promoci, tak jako mnozí, odejít s misií jako lékař a zároveň vyznat vše, co se jí tak niterně dotýká… štětcem, perem, uhlem. A tak při studiu medicíny zároveň chodila odpoledne do malířské školy Emanuela Frinty.
        Paní Bedřiška zdvihá oči ke svým obrazům i řezbářským pracím svého manžela a říká, že k tvorbě ji vždy inspiroval život, jeho dění. Vzpomíná, jak v padesátých létech min. st. začaly prověrky na vysokých školách a ona do kolonky dotazníku – „tvůj poměr ke kolektivu“ – vyplnila odpověď: „Miluj svého bližního jako sebe sama“. Bylo jí tehdy bez průtahů sděleno, že lidi jejího typu a názorů… zvláště na medicíně, jsou nepotřební, a že se vylučuje ze všech typů škol. Paní se odmlčí a pak povzdechne…: „Takovou ránu jsem nečekala. Chtěla jsem odejít za hranice. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že takto zničím svoji rodinu. Tak jsem v malé vesničce učila náboženství a děti mi občas seděly modelem. I k nim mi byl brzy přístup zamezen. Později jsem odjela do Českého Krumlova. Je to velmi půvabné město. Primář místní nemocnice se mne ujal s takovým pochopením, že jsem tam zůstala pět let. Chodila jsem si kopírovat Mistry na zámek, při nočních službách kreslila tváře umírajících. I v márnici jsem neodolala nakreslit tvář mrtvé dívky.“
        Tiše popíjíme horkou kávu a já si dovoluji otázat se na její manželství. Vypráví s ochotou, že se provdala za velmi zajímavého muže, se kterým žila a intensivně umělecky pracovala necelé třicetiletí. Tento muž se jmenoval  Bořivoj Krejčí a umožnil ji svoji radou a pomocí uskutečnit dílo většího rozsahu. Pomáhal ji nejen v řemeslné stránce kumštu, ale svou precizností a větším prostorovým viděním mnohdy ovlivnil její tvůrčí záměr. Měl mozek matematika, což bylo velké plus. Nevadila mu Bedřiščina láska ke kumštu, ani že není zrovna vzor ideální manželky. Ona ovšem zjistila, že Bořivoj je muž jejích snů. Chytrý, moudrý a s velkým citem pro její práci. V roce 1959 uzavřeli sňatek. Začali spolupracovat na výzdobě zvonů. Přes Katolické noviny si  tuto dvojici našel pan Dobrodinský, kampanolog. Pak oba manželé pracovali pro kaple a kostely. On jako sochař – řezbář, Bedřiška jako malíř. Oltáře, ambony, sedilie, křížové cesty, obrazy, volná tvorbu. To spojení bylo zřejmě jedinečné. Oba manželé se ideálně doplňovali navzájem. Potom přibyly i náhrobní pomníky. Spolupracovali  i se skláři, pro vitráže. Paní Bedřiška s malým pousmáním říká: „Tato doba je velmi inspirativní. Tématickým obsahem svých obrazů i výtvarným projevem se s nikým neshodnu. Byla, jsem a asi zůstanu vždy sama…“ Zajímá mne také, proč paní malířka začala používat svůj pseudonym Bedřiška Znojemská a ona odpovídá, že když začala ilustrace pro Katolické noviny, musela si dát pseudonym proto, aby  jejího muže, který tehdy pracoval v zahraničním podniku KOOSPOL, nevyhodili z práce. Prý rozhodlo její dívčí jméno Fritzová (Fritz = Bedřich) a navíc se narodila ve Znojmě. Takže Bedřiška Znojemská…

       Pomalu se dostávám k nejzajímavějším otázkám. Paní Bedřiška je totiž nejen  malířkou, ale  i skvělou a inspirovanou básnířkou, což je velmi neobvyklé.Toužím se dozvědět, jak ona cítí svoji dualitní vyladěnost a z jakých zdrojů čerpá sílu k takovéto tvorbě? Po chvíli malého zadumání se dozvídám, že tématika jejího díla se dá vyjádřit symbolem. A jí pak velmi často nezbývá, než slovy přiblížit námět obrazu. I její láska také potřebovala několik slov. Krásná stará dáma zavzpomíná, jak kdysi s manželem Bořivojem koupili rozpadlý mlýn. To aby se vyhnuli bdělému oku bolševika. Tam si, za Totality udělali pracoviště. Bořivoj nutně potřeboval prostor pro dřevo a stroje. Vlastně se jaksi smířeně usmívá, když dodává, že po jeho smrti, v roce 1991, na té samotě žila ještě 13 let. Z jejích slov je evidentní, že inspirující krása klidné české krajiny, jakési usebrání v samotě i inspirace plný duchovní Vnor, byly už tehdy zdrojem jejího velkého umění – a že její poezie vždy byla a bude její velkou Utěšitelkou. Paní i ve svém vysokém věku stále pracuje a nepochybuje, „že její místo je u štafle“. Ano, jedině tam i ta síla k dualitní tvorbě přijde sama. Ještě se dozvídám, jak je osudu vděčná, že v těžkých chvílích jejího života přišli i přátelé a na té složité cestě pomohli. Z Ameriky, z Německa, a též báječní naši krajané. S jejich pomocí se dostala do Paříže na Europe Art. Tam přišla nabídka do Arabských Emirátů. Majitel tamní galerie jí napsal, že jedině přes umění se mohou tyto dvě civilizace pochopit a sblížit. Ano, i já nadšeně souhlasím! Vždyť stejně jako Bedřiščina odvaha prezentovat duchovní umění, ukotvené v lidské tvorbě, činí tato odvaha i ostatní povolané tvůrce šťastnými a uschopněnými dávat lidem naději a sílu.

        Trochu ostýchavě kladu otázku, jak je to s Bedřiščinou poezií ve které tak významnou roli hraje Láska a paní zcela ochotně a uvolněné říká: „Tak to bývá, v lidském Bytí jsou lásky šťastné a nešťastné. A mnohdy hlavně ty druhé potřebují vyslovit, aby jednomu srdce nepuklo. Po mnoho let jsme pracovali s manželem bok po boku. Celé dny jsme bývali spolu. Té nezapomenutelné doby se dotýkám obrazem i veršem například v knize nazvané „Ten den“, která byla vydána v roce 2012. Spojení mé poezie s obrazem je uskutečněno i v obrazových kalendářích a v exponátech Stálé prodejní galerie „Setkání“, v Jiřicích u M.Budějovic. Zde je založeno i jakési Duchovní centrum-Klub mých přátel.
        Káva je skoro dopita a já nemohu odtrhnout oči od toho barevného víření, které je všude kolem mne. Trochu se mi točí hlava, když  pokládám otázku, zda paní Bedřiška nechtěla být  v životě spíše někým jiným, než malířkou a básnířkou? Dozvídám se, že na medicinu šla vlastně na přání svého otce, ale vždy chtěla být malířkou, vždy vlastně, kdesi ve svých hlubinách, toužila jen po tom štětci a paletě.  Paní zavzpomíná, jak se za Totality znovu pokoušela dostat na Akademii. Tři dny portrét, čtvrtý den volná kompozice. Dělala tehdy volnou kompozici, jak odnášejí mrtvého a jeden zametá stopy. Model, který byl kreslen, jí radil, aby spíše namalovala, jak muži sečou. Za to prý bude přijata spíš. Později přišel pan profesor Holý a šel od jednoho k druhému. U Bedřišky se zastavil a řekl: „Sem se nedostanete, vidíte to tady. Ale dělejte, máte na to.“ Paní si lehce povzdechne. Prý i když se jí v životě dostalo mnoho pokoření, bolesti a pronásledování, je stále vděčná za úděl malíře. Ze všeho se může člověk vyzpovídat se štětcem v ruce. A když přinese druhým kousek radosti a útěchy, potom bezpečně rozezná, v čem je umělcovo poslání. Ne hrůzu a děs jako dokument doby, ale naplnit duši člověka krásou a nadějí. Tolik bylo obrazů varovných a přece se svět nezměnil. Války nepřestaly. Předobře  je rozeznatelné, že co není v mysli, není ani ve smyslech. Říká, že svět nebude zachráněn technikou, ale LÁSKOU!
       Pak paní s trochou obdivuhodné euforie dodává: „Pořád jsem ještě plná nápadů. Jak tematických, tak i po stránce techniky malby. Kéž to všechno zrealizuji!“Dumám, zda  už není paní Bedřiška unavená, ale vím, že mnoho obdivovatelů její tvorby zajímají její domácí i zahraniční úspěchy, a tak si nechám vyprávět jejich stručný přehled. Obdivuji současně paměť této dámy a pokorně naslouchám jejímu závěrečnému vyprávění. „Ještě za totality se stalo, že jsme s Bořivojem dostali nabídku na výstavu v Zurichu. Praha to zamítla, Bratislava se nás ujala. Galerista dal inzerát do novin – Verboten Kunst aus Osten. Byl to  velký úspěch. Měli jsme tam 115 prací, obrazy a reliéfy, a zbylo nám 17 prací. Lidé nám posílali květiny, prostě to už asi nezažiji. A přišla výstava v Římě, v Nepomucenu. Tu koupil pan rektor celou. Ale Bořivoj už trpěl velkými bolestmi. Za nedlouho mi zemřel  v náručí. Abych nějak přežila – zapomenout se nedá, poslala jsem do Portugalska tři obrázky jako Mail Art. Odezva byla fantastická. Ozval se mi Stockholm, Kalifornie, Španělsko, Norsko atd. S galerií Art Addiction jsem začala spolupracovat a na mezinárodní výstavě největších talentů jsem dostala dvě zlaté medaile. A pak přišlo pozvání do Benátek. Ale sama, bez manžela? Musela jsem to vzdát. Po výstavě v New Yorku mne zařadili do 100 nejlepších světových malířů. Příští rok jsem pozvaná do Tokia na mezinárodní výstavu nejlepších světových malířů. Věřím, že vše zvládnu. Byla jsem také zařazena do Oxford Encyklopedie. Ráda vzpomínám na výstavy v Praze, Stockholmu, Portugalsku, Paříži, Londýně, Augsburgu, Římě, Španělsku i v New Yorku. Obdržela jsem též dvě zlaté medaile (mezinárodní výstava největších talentů), jednu stříbrnou medaili v Praze a jedenáct mezinárodních diplomů.“
     
Ano, tak toto je stručný pohled na jeden zajímavý ženský život v české kotlině. Tiskneme si ruce a já se s díkem, obdivem a pokorou loučím….

                                                                                    Alena Klímová-Brejchová, říjen 2016





Zpět na články
 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one