Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
           Když ustal vnitřní dech a doširoka se rozprostřela základní modrobílá „Zářnost",
 když elementy země, vody, ohně a vzduchu  dokončily své, tělu prospěšné dílo, vstala z polohy „Spícího lva" věky procházející Bytost, aby shledala, že stojí, zcela osamělá a v závratně lehké beznaději,  na vrcholu strmé Měděné hory. Po kolenou a loktech jí po léta zdolávala.
           Cítila se na kost odraná z toho výstupu… Srázy strmě spadaly do mlhou zahalené hlubiny a jen málo zbylo místa k spočinutí. Kolem se týčily vrcholy ještě mohutnější, ještě výše k nebi spínající své kamenné paže. Těla velehor se růžově třpytila v jakési neznámé neoslňující Záři.
            Bytost cítila, že je nutno přijmout svou novou existenci, svou bezdechost, jakési nové, podivně netížící, uskupení. S nejvyšší opatrností bylo nutno vyzkoušet prvý pohyb. Cítila se jako právě porozené dítě. Zkoumala co může přijmout jako neznámou a přece mnohovrstevnatou zkušenost s jasností zakoušeného Bytí. Stále však ji neopouštěl Strach a nejistota z nepoznaného, přesto však jakoby podivuhodně známého dění.
            Náhle zjistila, že nepříliš daleko od jejího nevelkého stanoviště se žene vzduchem stádo okřídlených koní. Kroužili kolem vrcholku hory v stále se zužujících kruzích. Bytost s velkým okouzlením sledovala jejich divoké oči, zářící bělmo, předimenzované  svalstvo, rychle a s přesností se smršťující v účelnosti pohybu.
            Ach ano, v tomto stádu BYLI i Jednorožci. Bytost ztratila údiv i nevíru v jejich existenci a okamžik přijmutí byl stejně úlevný, jako bylo přijmutí své bezdechosti, své změněné existence bez pohlaví. Na hřbetech divokých a dovádějících koních seděly Bytosti, které vnímala jako krásné rozesmáté dívky. Jejich průzračná těla byla dokonalá. Ano, kdysi dávno je znávala… Jejich vlasy vlály a proplétaly se hřívami koní stejně tak, jako vysoko vykasaný jemný šat, svítící duhovými  barvami. Cosi jí beze slov sdělovaly, znělo to jako lákání k obsednutí hřbetu silného bělostného hřebce - Jednorožce. Bytost viděla jejich laskavé oči, ale nenalézala odvahu, trčela ve svém novém uskupení, neschopna pohybu. Hlubina svahu Měděné hory se jí zdála příliš strmá, volný prostor bez jistoty opory, neznámý a nebezpečný.
            V té chvíli však na malém místě jediného bezpečí, na vrcholku hory přistál bílý okřídlený hřebec. Měl klidné a laskavé oči a jeho srst jiskřila v jemném třpytu. Vše na něm však bylo jaksi v pohybu a Bytost náhle celým svým novým uskupením procítila obdiv, přátelství, důvěru a lásku. Kůň rozšiřoval nozdry, dotýkal se dlaně té Bytosti hebounkými pysky a netrpělivě hrabal stříbrným kopýtkem. Jeho perutě vydávaly lákající příjemný svist. Bytost učinila prvý váhavý pohyb, jen aby zjistila své nepadání, svou jistotu, svou absolutní lehkost. Pohyb záležel výhradně na její vůli a hlubina  ji neděsila.
       Kůň s elegancí poklesl a sklonil hlavu k vrcholu Hory, až se dlouhým rohem, vyrůstajícím mu z čela, dotkla kamenného povrchu. Bytost pochopila, že tento tvor k ní jaksi patří, že je pro ni výsostným darem, stejně tak jako vavřínový vínek, který měl Kůň navlečený na svém roku a váhavě a s opatrností sevřela jeho bělostnou hebkou hřívu v nových dlaních. Ano, vnímala dotek jeho těla jako bod  nejvyšší záchrany - ochrany, počátku nové existence. Zvíře zůstalo bez pohybu, jen nozdry se mu netrpělivě chvěly. Bytost obsedla jeho hřbet a zjistila, že její srdce vzrušením nebuší. Bože, vždyť už neměla srdce, neměla ani mozek, ani pohlaví a přesto byla  stále tou, kterou vždy v hmotném těle byla. Trvala beze změny se svou známou vybaveností Vědomí. Vnímala se jako čirá nezkalená substance jednostejného Vědomí. Stala se částicí všeobsahující Prajednoty. Strach, to ďáblovo batole se v té chvíli odkutálel do hlubiny, po svahu  Hory, jako už nepotřebný, přetěžký batoh. Dokonale okouzlena svou znovu nabytou jistotou a znalostí si posadila vavřínový vínek nad čelo a Kůň s jejím lehoulinkým tělem opatrně vstal z kleku. Rozepnul mohutné bělostné  perutě a… vzlétl do volného Prostoru.  Cítila se s ním vnitřkem stehen srostlá. Klouzali v nádherném spojení bezpečným letem a Bytost cítila pouze bezvýhradnou důvěru. Známou, všeobsahující lásku. Byla jí naplněna po okraj, když se přidala k formaci stáda okřídlených koní, na jejichž hřbetech jí vítaly smějící se dívky. Stala se součástí kosmem putujícího Celku, aby s neutuchající radostností započala studijní putování kolem nesčetných galaxií nevýslovných tvarů a zbarvení, aby proplula červími děrami do neznámých dimenzí, a to jen proto, aby na významný okamžik prožitku ochutnala náruč svého, otcovsky vyhlížejícího, Boha…


Zpět na články

 



 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one