Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Deset otázek pro malířku a básnířku, paní Bedřišku Znojemskou…

… Vstupuji do nevelkého přízemního bytu v novější pražské zástavbě, na kopci nad řekou Vltavou. Je zároveň i ateliérem vynikající malířky B.Z. Pokoje, ba i lodžie, s výhledem na pěkný lesík a louku, jsou doslova zahlceny obrazy. Jsou všude a já na ně oslněně hledím… Po chvíli mne uchvacuje jakýsi energetický vír… Barvy obrazů se překrývají, bohatnou, houstnou ve spektru Duhy a technika Jasů a Stínů spěje k Dokonalosti. Vnímám jak si Světla s valéry hrají, jak jakási podivná Záře obrazy prosvítá. Kvalita Díla se náhle prohlubuje v imaginaci vizí. Vnímám vůni Bolestné Lásky i stigma Mateřství, bytostnou krásu Stvořených, heroismus Tvoření a cítím, že věčná lidská snaha o „Nalezení “, vždy znamená „Růst“… Po chvíli mého vydýchnutí a zklidnění usedáme k malému stolku, kde je připravena káva a drobné zákusky z odpalovaného těsta, naplněné žloutkovým krémem. Stále krásná dáma-hostitelka s neodolatelným úsměvem, která se narodila už v roce dvacátém osmém min. st., počíná  takto zajímavě odpovídat na mé otázky: 
 
1.- Můžete zavzpomínat na své dětství a mládí? Mnozí z nás se k němu neustále vrací…
      Já se dozadu, do dětství, moc nevracím. Spíše mne zajímá budoucnost, ale když se lidé ptají, kdy jsem začala malovat, mohu jen odpovědět, že malířem se člověk rodí. Když mi za války řekl můj otec – důstojník a velmi silná osobnost, abych si vzala pro případ náletu to, co nutně potřebuji, dala jsem si do kufříku jen knihu od Engelmüllera, „Cesta k malířskému umění“.  Přesto jsem později volila studium medicíny. Doufala jsem, že budu moci po promoci, tak jako mnozí, odejít s misií jako lékař a zároveň vyznat vše, co se mne niterně dotýká… štětcem, perem, uhlem. A tak při studiu medicíny jsem zároveň chodila odpoledne do malířské školy Emanuela Frinty.
  
2.- Jaké životní období Vás nejvíce poznamenalo – posunulo k tvorbě?
      K tvorbě mne vždy inspiroval život, jeho dění. V padesátých létech min. st. začaly prověrky na vysokých školách a já do kolonky dotazníku – „tvůj poměr ke kolektivu“ – vyplnila odpověď: „Miluj svého bližního jako sebe sama“. Bylo mi bez průtahů sděleno, že lidi mého typu a mých názorů… zvláště na medicíně nepotřebují, a že se vylučuji ze všech typů škol. Takovou ránu jsem nečekala. Chtěla jsem odejít za hranice. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že takto zničím svoji rodinu. Tak jsem v malé vesničce učila náboženství a děti mi  občas seděly modelem. I k nim mi byl brzy přístup zamezen. Později jsem odjela do Českého Krumlova. Je to velmi půvabné město. Primář místní nemocnice se mne ujal s takovým pochopením, že jsem tam zůstala pět let. Chodila jsem si kopírovat Mistry na zámek, při nočních službách kreslila tváře umírajících. I v márnici jsem neodolala nakreslit tvář mrtvé dívky.
 
3.- Byla jste i manželkou významného umělce. Jaká byla vaše spolupráce, životní i tvůrčí   cíle?
      Ano, můj muž, Bořivoj Krejčí, mi umožnil dílo většího rozsahu. Pomáhal mi nejen v řemeslné stránce kumštu, ale svou precizností a větším prostorovým viděním mne mnohdy ovlivnil. Měl mozek matematika, což bylo velké plus. Nevadila mu moje láska ke kumštu, ani že nejsem vzor ideální manželky. A já zjistila, že on je muž mých snů. Chytrý, moudrý a s velkým citem pro moji práci. V roce 1959 jsme uzavřeli sňatek. Začali jsme spolu výzdobu zvonů. Přes Katolické noviny si nás našel pan Dobrodinský, kampanolog. Pak jsme pracovali pro kaple a kostely. On jako sochař – řezbář, já jako malíř. Oltáře, ambony, sedilie, křížové cesty, obrazy, já kromě toho volnou tvorbu. To spojení bylo jedinečné. Doplňovali jsme se navzájem. Potom přibyly i náhrobní pomníky. Spolupracovali jsme i se skláři, pro vitráže.

4.- Ovlivnila Vás nějak tvorba  současných či dávných malířů, spisovatelů či básníků a co si myslíte o tvorbě  této naší vzrušené doby?
Tato doba je velmi inspirativní. Tématickým obsahem svých obrazů i výtvarným projevem se s nikým neshodnu. Byla, jsem a asi zůstanu vždy sama…

5.- Používáte pseudonym Bedřiška Znojemská. Kdy Vás poprvé napadl?
       Když jsem začala ilustrace pro Katolické noviny, musela jsem si dát pseudonym, aby mého muže, který tehdy pracoval v zahraničním podniku KOOSPOL, nevyhodili z práce. Moje dívčí jméno Fritzová (Fritz = Bedřich), narozená ve Znojmě. Takže Bedřiška Znojemská.

6.- Je o Vás známo, že jste malířkou i básnířkou zároveň, což je velmi neobvyklé. Jak cítíte svoji dualitní vyladěnost a z jakých zdrojů čerpáte sílu k takovéto tvorbě?
      Tématika mého díla se dá vyjádřit symbolem. A mně velmi často nezbývá, než slovy přiblížit námět obrazu. A má láska také potřebovala několik slov. Vzpomínám, jak jsme s manželem koupili rozpadlý mlýn. To abychom se vyhnuli bdělému oku bolševika. Tam jsme si udělali pracoviště. Bořivoj potřeboval prostor pro dřevo a stroje. ( Po jeho smrti, v roce 1991, jsem na té samotě žila ještě 13 let). Inspirující krása klidné krajiny, jakési usebrání v samotě i inspirace plný duchovní Vnor, byly už tehdy zdrojem mého umění – a má poezie vždy bude moji velkou Utěšitelkou. Vím, že moje místo je u štafle.Tam i ta síla k dualitní tvorbě přijde sama. Jsem však vděčná, že přišli i přátelé a na té složité cestě pomohli. Z Ameriky, z Německa, a též báječní naši krajané. S jejich pomocí jsem se dostala do Paříže na Europe Art. Tam přišla nabídka do Arabských Emirátů. Majitel tamní galerie mně napsal, že jedině přes umění se mohou tyto dvě civilizace pochopit a sblížit. Souhlasím! Odvaha prezentovat duchovní umění, ukotvené v mé malířské i básnické tvorbě, mne však stále činí šťastnou a uschopněnou dávat lidem naději a sílu.
 
7.- Vaše obrazy tvoří neuvěřitelně rozsáhlé dílo, jak je to s Vaši poezií ve které tak významnou roli hraje Láska?
      Tak to bývá, v lidském Bytí jsou lásky šťastné a nešťastné. A mnohdy hlavně ty druhé potřebují vyslovit, aby jednomu srdce nepuklo. Po mnoho let jsme pracovali s manželem bok po boku. Celé dny jsme bývali spolu. Té nezapomenutelné doby se dotýkám obrazem i veršem například v knize nazvané „Ten den“, která byla vydána v roce 2012. Spojení mé poezie s obrazem je uskutečněno i v obrazových kalendářích a v exponátech Stálé prodejní galerie „Setkání“, v Jiřicích u M.Budějovic. Zde je založeno i jakési Duchovní centrum-Klub mých přátel.

8.- Nechtěla jste být  v životě spíše někým jiným, než malířkou a básnířkou?
      Na přání otce jsem šla na medicinu, ale vždy jsem chtěla být malířkou. Stále častěji si i nyní uvědomuji, že jsem vlastně, kdesi ve svých hlubinách, vždy toužila jen po tom štětci a paletě. Vzpomínám, jak jsem se za Totality znovu pokoušela dostat na Akademii. Tři dny portrét, čtvrtý den volná kompozice. Já jsem dělala jako volnou kompozici jak odnášejí mrtvého a jeden zametá stopy. Model, který nám stál, mi radil, abych spíše namalovala, jak muži sečou. Za to že mě vezmou. Později přišel pan profesor Holý a šel od jednoho k druhému. U mne se zastavil – „sem se nedostanete, vidíte to tady. Ale dělejte, máte na to.“ I když se mi v životě dostalo mnoho pokoření, bolesti a pronásledování, jsem stále vděčná za úděl malíře. Ze všeho se může člověk vyzpovídat se štětcem v ruce. A když přinesete druhým kousek radosti a útěchy, potom bezpečně rozeznáte v čem je vaše poslání. Ne hrůzu a děs jako dokument doby, ale naplnit duši člověka krásou a nadějí. Tolik bylo obrazů varovných a přece se svět nezměnil. Války nepřestaly. Předobře víme, že co není v mysli, není ani ve smyslech. Svět nezachráníme technikou, ale LÁSKOU!
 
 9.- Tvůrčí plány či směřování se z pověrčivosti nemají prozrazovat, avšak mohla byste pro jednou učinit výjimku?
     Pořád jsem ještě plná nápadů. Jak tematických, tak i po stránce techniky malby. Kéž to všechno zrealizuji!

10.- Prozraďte, prosím, alespoň v malém přehledu, své domácí i zahraniční úspěchy.
       Ještě za totality se stalo, že jsme s Bořivojem dostali nabídku na výstavu v Zurichu. Praha to zamítla, Bratislava se nás ujala. Galerista dal inzerát do novin – Verboten Kunst aus Osten. Byl to  velký úspěch. Měli jsme tam 115 prací, obrazy a reliéfy, a zbylo nám 17 prací. Lidé nám posílali květiny, prostě to už asi nezažiji. A přišla výstava v Římě, v Nepomucenu. Tu koupil pan rektor celou. Ale Bořivoj už trpěl velkými bolestmi. Za nedlouho mi zemřel  v náručí. Abych nějak přežila – zapomenout se nedá, poslala jsem do Portugalska tři obrázky jako Mail Art. Odezva byla fantastická. Ozval se mi Stockholm, Kalifornie, Španělsko, Norsko atd. S galerií Art Addiction jsem začala spolupracovat a na mezinárodní výstavě největších talentů jsem dostala dvě zlaté medaile. A pak přišlo pozvání do Benátek. Ale sama, bez manžela? Musela jsem to vzdát. Po výstavě v New Yorku mne zařadili do 100 nejlepších světových malířů. Příští rok jsem pozvaná do Tokia na mezinárodní výstavu nejlepších světových malířů. Věřím, že vše zvládnu. Byla jsem také zařazena do Oxford Encyklopedie. Ráda vzpomínám na výstavy v Praze, Stockholmu, Portugalsku, Paříži, Londýně, Augsburgu, Římě, Španělsku i v New Yorku. Obdržela jsem též dvě zlaté medaile (mezinárodní výstava největších talentů), jednu stříbrnou medaili v Praze a jedenáct mezinárodních diplomů.
 
Děkuji za rozhovor !                                                Alena Klímová-Brejchová, říjen 2016




Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one