Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
Motto:  ...a moje dlaně bělely a průsvitněly
             čím více temných a nelibých činností vykonávaly
             Rozdávala jsem vše co mi patřilo
             kochajíc se Soucitem Láskou a Milosrdenstvím
            Čím však byly mé dlaně prázdnější
            tím méně šlo unést vonné spousty nečekaných darů..
                                                                                      (BO.)


     Fenomén vlastní a vlastněný „ČAS“ nás, putujících Pozemšťanů. Tři písmenka a v nich široširé pole pro hlubinnou meditační činnost člověka. Hodiny, dny a celá léta nás Čas proniká v tikotu hodin do posledních výčnělků, pohání ke spěchu, k usilování, k vytváření životního díla, než… než nastane jakýsi konec Časů, nám na modravé planetě Zemi vyhrazených. Vyhrazených kýmsi nenahmátnutelným. Nepolapitelným Animátorem, který do našich genofondů vtiskuje zajímavý program, s názvem „Bytí“. Čas je v nás zakódován tak, jako naše dýchání a s naším posledním výdechem bude patrně jaksi přeformátován. Ostatně jiných rozměrů dosahuje už za vesmírnými humny naší planety.
     Dotkneme-li se v naší meditaci svého vlastního, právě odžívaného fenoménu Času, můžeme jeho exploatování pojmout také jako Dar komusi z lidí, lidstvu, snad i zvířeti, planetě Zemi, božské Entitě. Je naprosto evidentní, že můžeme Čas darovat, vzdát se ho nejčastěji a nejsrozumitelněji ve prospěch dítěte, partnera, nemocných starých rodičů. Způsobů naší kreativity v tomto smyslu je však nepřeberně. Správně se vlastního Času vzdát… přeměnou v jedinečný a zopakovatelný Dar bližnímu, lze však evidentně jen bez jakéhokoli nároku na odměnu, ba i pochvalu a dokonce i vzdání díku. Otázkou je, kolika z nás se toto závažné „vzdání se“ dokonale zdaří? Nic neočekávat za svůj Dar ve prospěch bližního svého? Je to nelehké. Očekávání pochvaly či odměny je v přirozenosti lidské a je to pochopitelné.
     Stává se, že přistupujeme k bližnímu svému se srdcem na dlani a mnohdy po léta mu sloužíme, namáháme se, dáváme svůj Čas a nedostane se nám slova díků, natož nějaké světem uznávané odměny. Někdy dokonce je nám jedinou odměnou pouze hořkost z nepochopení a bolest nespravedlivého ublížení. Učíme se i tohle přijmout a naučíme-li se dávat svůj Čas dál bez lítosti nad jeho uplýváním, pak jsme možná úspěšně vykonali jeden z nejsložitějších examenů, které jsou nám na Zemi šité jaksi na míru. Možná tím úspěšně vyrovnáváme jakýsi „karmický“ dluh. To vše při evidentní znalosti působícího „Zákona zpětného odrazu“. Tohle vše všichni ve svých hlubinách dobře víme, ale ze své zkušenosti vím, že jasné definování si, procítění i uchopení takovýchto myšlenek a jejich následné praktikování je občas velmi potřebné.   
     Lze jen obdivovat člověka, který vykonává službu z nejtěžších, službu nemocným, starým a odcházejícím lidem. Takové staré dítě už se nejeví milování hodným se všemi nevábnými atributy Stáří. Konečný chod našeho přiděleného času je tu a my máme být přijímáni svým okolím svraštělí a těžcí, uslintaně dementní, páchnoucí a lysohlaví, senilní a inkontinentní. Pro mnohé mladé, ale i starší „Pomocníky“ je přistoupení k takovému stáří nejen nesnadné, ale dokonce mnohdy nemožné pro nepřekonatelný  odpor... Rozhodnutí o darování vlastního času…  volba… je však jen na nás.
     Jsem si vědoma, že teď někdo se mnou nebude souhlasit. Lze přece neztenčeně, ba víc a zraleji, milovat svého tátu či svou maminku, i když už dojde do těchto temných údolí, do proměn stáří. Dokonce i když se k nepoznání změní a zblble blekotá hrubosti a hrozné urážky a nejrůznější podezření na adresu nejvěrnějších, milujících opatrovatelů. Na adresu svých vlastních dětí. Tento typický úkaz je konkrétně u některých starých žen nazýván „Nemocí starých dam“. Jak nám pak darování vlastního Času jde, musí každý vyzkoušet na vlastní kůži a teoretizování je zbytečné. Snad už smím o těchto peripetiích psát, protože jsem měla doma takovouto starou maminku. Dožila se rovných sto let a já se od ní po celý její život nehnula ani na krok. Nebo spíš ona se nehnula ode mne. Byla to taková, světem dvou zničujících válek i temnými peripetiemi Totality, vystrašená stařičká holčička a já neměla to srdce jí opustit a zařídit si své rodinné žití kdesi mimo ní, i když její „objetí“ bývalo většinou velmi tísnivé.
     Takže den co den, hodinu po hodině, po dlouhé roky, jsem měla na očích lidské, vlastně ženské... Stárnutí. Až do jeho krajních, konečných mezí. Se všemi hrůznými a bolestnými atributy, které jako kalná páchnoucí řeka, přináší. Darovala jsem léta svého přiděleného Času bližnímu s vědomím, že právě toto se ode mne žádá. Toto vědomí mne nikdy neopouštělo bylo v mých hlubinách jako zářící bílý krystal. Poznala jsem tudíž do nejmenších podrobností, jak hrůzný je zážitek při omývání zuboženého a obrovskými dekubitami poškozeného těla. Při převazování starých nohou s hlubokými vředy na bércích. Stoletého těla, které jaksi zahájilo strategii boje za své zrušení. Zdálo se mi, že mé síly nevystačí, služba byla opravdu dlouhá. A já při ní psala nejen tuhle báseň, která vyjadřuje plně, můj prožitek dobrovolného Daru… vlastního, přiděleného Času:

Tvrdost dubová… ( matce)

Já vyklečela důlek v parketách
za těch dvakrát sedm divných let
kdy obvazovala a myla jsem Tvé nohy...
Já vzývala i proklínala Bohy
zaháněla Lásku... vrostlý Strach
a k pláči krutý zdával se mi Svět

Na sto let je vytlačeno moje pokleknutí
k Tobě... ve starém dřevu dubovém
Snad vymizí až moje tělo rozpadne se
až se nová dívka pomiluje v lese
a znovu dítě počne za podletí
v obejmutí tvrdém... syrovém

Dvakrát sedm let jsem sloužit směla
a dnes se tiše usmívám a raduji
Obě prošly jsme tu dlouhou Cestu Cest
snad vidoucí jsme... dokonáno jest
a lhostejno je že jsem z Tvých úst neslyšela:
„Dítě moje milované... DĚKUJI“...

Snad lze též předpokládat, že ve svém vlastním stáří, už jaksi poučeni dlouhým Bytím, jsme schopnější té veliké Služby bližním. Že jsme ochotni nezištně a štědřeji darovat svůj přidělený Čas. Básník Tadeusz Rózewicz, rodem Polák, napsal roku l963 na muže podivně nezvyklou báseň s názvem „Vyprávění o starých ženách“. Říká v ní, že má rád staré ošklivé ženy, což žena od  dnešních mužů, adorujících kult dokonalých těl, opravdu často neslyší. Od básníka je to více než okouzlující.
        Dumala jsem, jak je možné, že pouze muž, zrozením básník, si atributů „Sloužících žen“, vlastní Dar Času nezištně předávajících, všimnul. Anebo by se měli lidé stát do jisté míry básníky, které naši předkové řadívali mezi taková vznešená, na planetu Zemi seslaná a osvícená Orákula, aby uviděli lidskou nevšednost a pod mnohdy vrásčitě nevábným povrchem skrytou obdarovávající Krásu?  
        Pan Tadeusz, kromě svého vyznání přízně a obdivu píše, že prý staré ženy jsou „Solí Země“. Nic se jim neoškliví, znají rub mince Lásky a Víry. Shovívavě se usmívají všemu tomu bláhově se dějícímu světu, odnášejí špínu a nečistotu, umývají mrtvá těla, sází květiny na hrobech a neoškliví si lidské odpadky, vstávají za svítání, nakupují chléb, maso a ovoce, sypou koření do polévky, otvírají a zavírají okna, uklízejí a vaří, postávají na ulici se založenýma rukama a... mlčí.
        Je… či bylo by jistě skvělé, kdyby se nám všem, v moudrosti a zklidnění Stáří, podařilo konečně procítit, proč jsme na planetu Zemi přišli. Zjistit, co jsme sem přišli nastudovat. Určitě jednou z mnoha věcí je i dobrovolnost pomociplné Služby bližnímu, a to bez nároku na odměnu. Dar vlastního Času. Vlastně jakýsi osobní „Čin oběti“. Není možné rozhodnout, komu se to snáze daří, zda mužům či ženám. Ale cítím v této chvílí, že staré, sloužící a vlastní přidělený Čas darující, snad už „Vědoucí ženy“, jsou opravdu jakousi Solí Země! Chce se mi pana Tadeusze nejen za tuto báseň políbit. Tak mladě žensky a velmi něžně políbit. Jaksi sestersky políbit! Nejkrásnější v jeho básní je verš poslední. Říká v něm, že „když staré ženy umírají, vytéká jim z oka slza a spojuje se na jejich rtech s úsměvem mladičké dívky...“ Jeho báseň inspirovala kdysi dávno i mne k napsání těchto veršů:

 
Sůl Země… ( starým ženám)

Po domě chodí za dne i za nocí
a slouží jak dobří duchové
Heslem je „Potřebným pomoci“
Pánbůh je pro lidi zachovej...

Můžeš je do země Zlobou zatloukat
jen zblednou jako stín žalostí
Však vzápětí můžeš se u nich vyplakat
přijít a svěřit  jim bolest a starosti
Přestože mnohá by mladě líbat chtěla
i přes dávno prázdnou dáseň
dokáží s něhou umývat mrtvá těla
a s dítětem v náručí napsat báseň

To co jde těžce dokáží lehce napravit
klábosit s Múzami umí v mezičase
své plné měšce k potřebným dopraví
jen aby bez tíhy sloužily Kráse...

Hoří jak Zemědým... jsou kouzelný Šém
a pokoru vzbuzují... Divné  to plémě
starých a moudrých ŽEN...
co SOLÍ JSOU kamenné  matky Země


     Co říci závěrem? Snad jen to, že občas chci věřit, že trocha poezie snad přece jen pohladí stejnorodá lidská srdce. A též, že lze snadno vnímat úděl každého z nás Pozemšťanů. Tímto údělem je především povinnost hospodařit se svým přiděleným pozemským Časem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Učinit o něm včas správná rozhodnutí!Možná jsme jím… tímto závažným studijním Časem, prožívaným na nejkrásnější z planet, na milované planetě Zemi… i my obdarováni. Tudíž lze říci, že s Darem se nikdy nekšeftuje. I tato živá planeta, modravě do ledových temnot vesmíru opaleskující jako drahocenná perla, nás bez nároků na odměnu tisíciletí veze přisáté na svých kamenných zádech. Učí a hýčká nás svou krásou a nepřebernou štědrostí darů a pracuje i za nás (Škoditele) v opravném programu. Je skvělé, že jsme zde, pod zářícím zázrakem ochranné atmosféry, uschopněni k Lásce a Láska je bezesporu nezištné Dávání. Vždy bude okouzlující být obdarován Obdarováváním. Už jen proto, že to, co ve svém žití komusi nezištně darujeme, třeba tedy i svůj přidělený Čas, se k nám navrátí. Navrátí se díky neomylně působícímu „Zákonu zpětného odrazu“, v podobě nejskvěleji zužitkovatelné… na cestách spirituálních…
                                                                                                                              (BO.- žena)




Zpět na články

 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one