Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…

Neuvěřitelný compjuter lidské paměti… Paměti českého národa


 Už více než sedmdesát let zapadlo do minulosti od jednoho temného období života stále ještě duševně mladého a svěžího člověka, pražáka… pana Pavla Kohouta. Je jedním z posledních pamětníků historie koncentračního tábora „Sonderlager", který byl vybudován nacisty v Bystřici u Benešova v Čechách. Pan Pavel Kohout se narodil v květnu roku osmadvacátého minulého století, jako jediný syn pražské rodiny, která žila ve smíšeném manželství. Jeho maminka byla židovka. Je přítelem několika významných českých umělců, z nichž někteří sdíleli i jeho osud v Sonderlageru v Bystřici.
Takto dnes vzpomíná a jeho paměť je stále živá a přesná, jako kdyby už tolik let  od té zlé doby neuplynulo. Poslechněte si jeho vyprávění:
Dvacátého července roku 1944, v den atentátu na Adolfa Hitlera, byly z Prahy odtransportovány asi dvě stovky mužů, ve stáří od šestnácti do šedesáti pěti let, do městečka Bystřice u Benešova. Na bystřickém nádraží se stali vězni nacistického režimu a později byli rozděleni na dvě části. Jedna část byla ubytována na několik dnů ve vystěhovaných domech u železniční tratě v Bystřici, na zabraném území, tzv. SS Truplem-übungs-platzu. Druhá skupina byla odvedena do nedaleké vystěhované vesnice Tvoršovice a asi po dvou měsících příprav se nastěhovala do budovaného lágru v Bystřici.
Skupina vězňů, kteří zůstali v Bystřici, začala již druhý den po příjezdu „budovat" na polnostech, v prostoru bystřického rybníka, koncentrační tábor. Prvním činem bylo důkladné oplocení lágru plotem s použitím ostnatých drátů. Dále byl vytýčen a zplanýrován velký prostor a na něm postaveno asi dvacet pět stanů. Každý pro čtyři „Budovatele". Dalších vězňů z Čech i z Moravy rychle přibývalo a tak se pracovní tempo neustále zvyšovalo. Už v listopadu roku čtyřiačtyřicátého tábor představoval šest dostavěných dřevěných baráků stájového typu s palandami. Ve dvou barácích byly palandy po třech nad sebou, ve třech po dvou a jedna z těchto šesti staveb byla rozdělena chodbou na polovinu. Byla v ní administrativní kancelář vedoucího lágru, t. zv. lagerälteste, velmi skromně vybavená ordinace lékaře a zubaře, marodka a izolace, a také místnost pro „holiče" a pak tam byly ubikace pro asi dvacet vězňů německé národnosti a dvacet vězňů „forarbeitrů", což byli vedoucí pracovních skupin.
 Z jakýchsi tvárnic byla postavena kuchyně a také byl vybudován typizovaný dřevěný barák, který sloužil jako jídelna. Veledůležité byly ovšem latríny. V lágru stála jedna dřevěná a dvě zděné. Byly to „velkokapacitní" latríny! Pro nacisty bylo nezbytné vybudování appelplatzu - prostoru o rozměrech menšího fotbalového hřiště, což bylo shromáždiště pro neustálé počítání stavu vězňů i pro vyhlašování „rozsudků" a udělování trestů před nastoupeným osazenstvem lágru.
 Tak tedy takto započal svoji temnou existenci koncentrační tábor v Bystřici u Benešova pro muže ze smíšeného manželství (manželka židovka) a pro míšence I. stupně (jeden z rodičů židovského původu), zvaný tehdy úředně „Sonderlager für jüdisch versippte Arier und jüdische Mischlinge auf dem SS - Tr.üb.Pl. Böhmen".
Maximální počet internovaných byl asi tisíc tři sta mužů různého povolání. Od vysokoškolských profesorů, právníků, lékařů, továrníků, úředníků a obchodníků, ale byli mezi nimi i řemeslníci různých profesí, bývalí studenti a učni. Byli rozděleni do devatenácti skupin, které pracovaly pod přísným dohledem příslušníků SS na různých akcích v prostoru SS cvičiště i mimo něj. Pracovalo se na stavbě železniční tratě i muničního skladu, skladiště benzinu, vykládce železničních vagonů a také na zámku Konopišti, kde bylo velitelství SS.
Jedinou mechanizací byly krumpáč, lopata a kolečko a dalším vybavením vězně pouze vlastní civilní oděv, „dřeváky", což byly boty s dřevěnou podrážkou, veledůležitou lžící na jídlo a potom už jen dvě deky, pytel na slámu, který tvořil slamník a místo odebraných dokladů tak zvaný lagerausweis. Každý vězeň byl navíc označen žlutou páskou s černým nápisem Sonderlager. Nosila se na rukávu.
Co lze ještě dodat. I když bystřický lágr byl koncentrační tábor s lepšími podmínkami, neboť nebyl táborem vyhlazovacím byla zde s německou důkladností a vynalézavostí dokonale destruována lidská důstojnost. Lidé zde byly „odsuzováni" například k dvaceti pěti ranám holí, zavíráni do bunkrů a jinak šikanováni. Samozřejmě, že se u celé řady bývalých vězňů po osvobození objevily těžké zdravotní potíže, často i s trvalými následky a invaliditou. I já jsem byl velmi těžce zdravotně postižen.
Na konec tohoto krátkého zavzpomínání bych chtěl zdůraznit pěkný a citlivý přístup prakticky všech tehdejších občanů města Bystřice k nám, internovaným. Nebáli se nás podpořit nejen jídlem, ale také morálně i informacemi o válečné situaci. Jedním ze statečných byl tehdejší přednosta stanice s celou rodinou i se spolupracovníky-železničáři, tehdejší bystřický lékař i majitel hostince na náměstí s rodinou. Chtěl bych jim všem poděkovat, kdyby to ještě bylo možné a velký dík vyslovit také paní a panu Českému, kteří pomohli mnohým k uskutečnění útěku.
 Při příležitosti odhalení pamětní desky, jako varovného připomenutí existence bystřického Sonderlageru, bych chtěl zavzpomínat na mladého devatenáctiletého studenta, Ivo Beringera, nadaného, skromného, obětavého a velice citlivého mládence, který díky své bezmezné ohleduplnosti k nám ostatním, byl začátkem dubna roku čtyřiačtyřicátého zastřelen hlídkou SS, v nočních hodinách na útěku. Přestože mohl daleko bezpečněji utéci ze svého pracoviště na zámku Konopišti, volil cestu útěku z lágru v noci, jen proto, aby za jeho čin netrpěl a nebyl perzekuován jeho forarbeiter, vedoucí jeho pracovní skupiny. Snad je pochován někde na bystřickém hřbitově…

Pavel Kohout.

 

Otázky pro pana Pavla Kohouta, pamětníka Sonderlageru v Bystřici u Benešova:

Rozhovor vedla pražská spisovatelka Alena Klímová - Brejchová. S panem P.K. se zná již půl století. Býval za jejich mladých let jejím přísným nadřízeným…

a) Vím, že jsi v bystřickém lágru vážně onemocněl, snad zápalem plic, můžeš o tom něco málo říci.

To víš, šestnáctiletý jedináček z bytu s ústředním topením se dostal naráz do „bojového prostředí". Ubytování bylo v místnosti vyklizeného domu. Deset „slanečků" na slamnících, které jsme si nacpali slámou sami. V životě jsem to nedělal a různé „fígle" neznal. Vyfasovali jsme dvě deky, které štípaly jako kdyby byly udělány z kopřiv. Dny byly chladné a deštivé. Asi za 14 dnů, zřejmě stres, zima,vlhko a v neposlední řadě i nezvyklá práce způsobily, že jsem dostal zápal plic a hrozný kašel. Byl jsem odeslán na vyšetření do nemocnice v Benešově. Poslal mne tam  bystřický obvodní pan doktor. Okamžitě si mne zde chtěli nechat. Já, naivní blbeček, jsem nechtěl, doufaje, že se dostanu do Prahy do nemocnice na Bulovce. Byl jsem „inspirován" skutečným případem.
Nakonec jsem už do Prahy měl jet, přišel však rozkaz z „komandantury", abych místo do Prahy jel do Benešova k SS lékaři. Ten mne ani neprohlédl, ale uznal mne „lehčí práce schopen" a také jsem okamžitě na „lehčí" (normální) práci nastoupil.
Kašlal jsem dál, bylo mi opravdu blbě. To už jsme „bydleli" ve stanech. Bylo léto, odpoledne jsem měl zimnici, teplotu 39 ( tu jsem si měřil asi 10 dní vypůjčeným teploměrem než jsem jej rozbil ) a hrozný kašel. Nakonec jsem to asi za pět týdnů bez léčení přechodil a uzdravil se. Jedno blbé rozhodnutí však ovlivnilo a změnilo celý běh mého života. Po  čtyřech létech jsem v důsledku přechození a neléčení této infekce onemocněl kostní TBC. Z této nemoci mám celoživotní následky a invaliditu.

b) Byl jsi hýčkaným jedináčkem, jaké byly možnosti komunikace s rodinou.

Stavby, včetně lágru, prováděla rakouská firma „Billik a Schícho", která měla několik českých zaměstnanců. Hned v prvním týdnu po svém příchodu do Bystřice jsem si vytipoval políra, (mistra) p.Šťastného z Prahy, na kterého jsem se obrátil s prosbou, aby zavolal do zaměstnání mého tatínka a dal mu jeho telefonní číslo, které si dodnes pamatuji - bylo 752 65. Věděl jsem, že tatínek již zařídí další a spojení tak bylo navázáno. Mistr Šťastný mi poradil, abych se hlásil jako zedník a dostal se tak do „technické party", kterou měl na starosti on.

c) Vyprávěj o peripetiích s palandovým pobytem v lágru
 
V domě, ve kterém jsem „bydlel", bylo v jedné místnosti  ubytováno celkem asi čtyřicet lidí. Asi za deset dnů dům zabrali dva příslušníci SS - Feldgendarmeri, „polní četníci", (postrach všech i vojáků SS ). Dostali lágr na starost. Museli jsme se přestěhovat a rozdělit do dalších baráků-vilek. Kam jsem přišel nikde nebylo místo, nikde mne pro můj hrozný, odpuzující kašel nechtěli mezi sebe přijmout. Mně bylo blbě, už mi bylo všechno jedno, a tak jsem si sedl s kufrem před jeden barák, kde jsem také neuspěl. Náhle ke mně přistoupil hezký, mladý asi devatenáctiletý kudrnatý blonďák s dotazem proč nejsem ještě ubytovaný ? Řekl jsem mu důvod. Mám kašel a nikde mne nechtějí.  Pomohl mi se zavazadlem a řekl: „Budeš bydlet s námi „forarbeitry" na půdě. U mne, nahoře na palandě je volno." Když viděl, že mi není opravdu dobře, okamžitě se rozhodl, že nahoře bude spát on a dole já. Byl tak ohleduplný, že pod slamník dal svůj krásný světlý převlečník, aby na mne nepadala sláma, uvařil čaj a staral se o mne."Bydleli" jsme spolu potom celou dobu, jak později ve stanu, tak v dřevěném „baráku" č. 4. Na palandě byl on stále nahoře, já dole až do jeho tragické smrti v polovině dubna 1945. Jmenoval se Ivo Geringer a byl zastřelen na útěku.

d) Jaké bylo vaše pracovní prostředí v zimě. Vaše oblečení, jídlo...
           (kynuté knedlíky a „vaření"dobrot")


Pokud si vzpomínám zima 1944-45 nebyla příliš dlouhá, ale leden a únor byl opravdu mrazivý. Do mrazu jsem měl oblečeny jakési tepláky z nějaké umělotiny, barvy rezavě lesklé, takže blechy, kterých jsem měl na těle fůru, na nich nebyly vůbec vidět. Na tyto tepláky jsem navlékal vlněné kalhoty „pepř a sůl", které jsem si šetřil na útěk. Stále byly docela pěkné, až na to, že od bot „dřeváků" byly z vnitřní strany vydřené. Látka zmizela. Boty, „dřeváky", byly v zimě docela dobré. Sice se v nich blbě chodilo, ale vešlo se do nich několik onucí, (hadrů na obalení nohou) a nohy tolik nezábly.Vzpomínám, jak při mrazu kolem -20 stupňů Celsia jsme pracovali, my, tři vězni a jeden voják SS - hlídač.      (Pracoval s námi, aby neumrznul). Poctivě jsme se činili celý den a výsledek: doslova jsme naškrábali jedno kolečko zmrzlého písku. Dodnes vidím toto pracoviště. Bylo asi kilometr po trati na konci Bystřice, u mostu přes koleje, v malém pískovém lomu.
Tam jsme také viděli transporty vězňů v otevřených vagonech a byla to hrůza!
Na jídlo si moc nevzpomínám, ono ho moc nebylo, jen vím, že bez zbroušené lžíce byl člověk ztracený - ty se kradly. Brambory se „podávaly" jedině ve slupce. Jediná lahůdka, na kterou si vzpomínám a moc mi chutnala, byly kynuté knedlíky, takové „tmavé tenisáky", polité vodou zředěnou červenou marmeládou. Byla asi z řepy. Chleba, malý komisárek, byl na tři dny. Jednou jsem ho snědl najednou. Byl měkký, moc mi chutnal, ale ty následky. Dostal jsem hrozné bolesti - křeče. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl o prázdninách na venkově, tak krávu, která se nadmula, honili na pastvě kolem dokola. „Veterinářsky poučen" rozhodl jsem se běhat kolem apelplatzu a skutečně to pomohlo.
V lágru se také „obchodovalo" . Občas jsem sehnal vejce, stálo 10 korun, kousek margarinu jsme někdy fasovali, skládací „mini vařič" na pevný líh jsem měl, mouku sehnal a v „ešusu" jsem pak připaloval palačinku, kterou jsem potřel umělým medem. A byla to nezapomenutelná pochoutka, to mi věřte!

e) Byl jsi skoro ještě chlapec… Co ti dal pobyt v tomto prostředí.  Čeho jsi se obával nejvíce? Čemu tě tehdy sám život učil a naučil?

Byl jsem skutečně nejmladší, bylo mi tehdy šestnáct let a řekl bych, že to byla pro mne „vysoká škola života" navíc časově koncentrovaná. Duševně jsem rychle vyspěl a též jsem poznal mnoho zajímavých lidí různých charakterů, dobrých i horších. Musel jsem nalézat řešení různých složitých situací, najít východisko z vážných problémů a zřejmě to vše mne přivedlo k dosud trvajícímu životnímu optimismu.
Viděl jsem například, jak z vysokoškolského profesora (pro mne  tenkrát starce), bylo mu asi padesát let, se během dvou měsíců stal dědeček nad hrobem s kapičkou u nosu. Krátce po válce jsem ho potkal, já ho nepoznal - opět elegán. V lágru pan profesor poznal svého žáka, jakéhosi Kubíčka, který se o něj skutečně  vzorně staral, když mu bylo těžko.
I když jsem měl celkem dobře fungující spojení, nejvíce jsem se obával o rodiče. Doma byla pouze maminka s babičkou, matkou mého otce, která přijela z venkova, aby do jisté míry jistila byt, neboť maminku čekal Terezin, kam také v lednu 1945 „odjela". Tatínek byl v obdobném lágru od října 44. Nejprve někde v Polsku, tam s ním byl také herec Oldřich Nový či malíř-ilustrátor Ondřej Sekora. Jak postupovala fronta byli přemístěni do Německa, do města Osterode v Harcu, odkud začátkem dubna 1945 táta utekl a skrýval se u známého v obci Vilice u Mladé Vožice.

f) Kamarádi, přátelé z lágru… Vím, že některá přátelství jsou celoživotní. Vidíš v seznámení s těmito lidmi některá pozitiva pro svůj následující život?

V lágru bylo mnoho dodnes známých postav, význačných lidí, ale i postavičky různé… nikterak nezviditelněné. Bezprostředně jsme se znali pouze z pracovních skupin, ale hlavně z okolí našeho „bydlení".
Z postav známých bych asi jmenoval Járu Pospíšila, operního herce a zpěváka, který byl idolem žen za první republiky, profesora Volavku, historika umění, Joe Jarského, kabaretiéra, Miloše Makovce, filmového režiséra. Z postav, které se staly známými teprve v průběhu času, bych mohl jmenovat herce Miloše Kopeckého, malíře Alfréda Fuchse, československého zástupce v OSN Karla Dudu, mimochodem filmového režiséra muzikálu „Starci na chmelu", Ladislava Rychmana a celou řadu úspěšných lékařů, umělců a pracovníků v našem průmyslu. Vzpomínám na různé postavičky, o kterých už jsem nikdy neslyšel. Například to byl mládenec, vyučený kloboučník, kterému se říkalo „Caruso". Nezpíval špatně, moc se toužil proslavit, ale nepodařilo se. Mé vzpomínání se týká též „rozeného funkcionáře", jakéhosi Miloše F. tehdy osmnáctiletého mládence, který se dobrovolně přihlásil o funkci „blokälteste". Tato funkce, kromě zdání důležitosti, neměla žádné výhody, spíše samé nevýhody ji provázely. První musel vstávat, budit nás a počítat „ovečky", za které ručil. Poslední šel spát a opět musel počítat. Když vešel SS podával hlášení. Měl však funkci a po válce se z něho opět stal „důležitý" funkcionář.
Němci nám dovolili občas v neděli zorganizovat zábavné odpoledne. Účinkovali nejen profesionálové, ale také celá řada amatérů. Bylo to pro ně nejen rozptýlení, ale měli též určité pracovní výhody, někdy byli dokonce puštěni domů pro hudební nástroje a jiné propriety. Pořady bývaly skutečně dobré, hrály se a zpívaly různé scénky z her V+W, hrál se jazz, povídaly se vtipy a něco v němčině, neboť v první řadě „jídelny" seděli Němci, kterým jsme s chutí do očí řvali všechny české a anglické, „venku" zakázané písně a Němcům se to dokonce líbilo.
Profesionál (již tehdy), Miloš Kopecký, se ze zásady nikdy vystupování neúčastnil, říkal, že „tajtrdlíka" Němcům dělat nebude.
Vánoce byly v lágru smutné. Vzpomínám, že jsem si vzal na Štědrý večer dobrovolně noční „službu u čerpadla". Bylo vybudováno mimo lágr u rybníka. Seděl jsem  v malém baráčku, topil v kamnech - „bubínku" a zapínal a vypínal čerpadlo, které bylo venku v mrazu. Z jakého důvodu jsem tak musel činit nevím, ale vím přesně co jsem dělal - tvořil. Tatínkovi jsem na asi centimetr silnou březovou kulatinu s kůrou  vypálil rozžhaveným hřebíkem podkovu pro štěstí a slova „Veselé Vánoce 1944 Ti přeje Pavel". Mamince jsem z lipového dřeva neuměle vyřezal „dýku" na otevírání dopisů a také rozžhaveným hřebíkem ozdobil a vypálil její monogram.  M.K. Ještě ji mám ve vitríně doma schovanou. Také „Silvestra 1944" jsme s několika spolunocležníky bez alkoholu „slavili" a hlavně  jsme se těšili na konec války. Vzpomínám jak jsem tehdy „věštecky" prohlásil: „Vsázím se, že konec války bude do 8. května !" To je totiž den mého narození a… ono to vyšlo!
Asi rok po válce jsme se s několika kamarády do Bystřice vydali. Štěpán Zinner vystudoval práva-emigroval, Jirka Šindelář vystudoval práva a zemřel v 50 letech a Jarda Lederer, přezdívaný „vetešník", známý filatelista, a také moje maličkost, jsme zavzpomínali na „místě činu". Miloš Kopecký, malíř Alfréd Fuchs a já, jsme byli do Bystřice pozváni při příležitosti odhalení památníku na „Sonderlager", což bylo velice milé. Doprava byla zajištěna a následovala docela pěkná, nikterak nepřipravovaná beseda s občany. Iniciátor této akce, malíř Fuchs, se žel bohu této akce nemohl zúčastnit, ležel se zlomenou nohou v nemocnici. S tímto malířem… „Ferdou", jsme se v roce 1952 náhodně setkali v tramvaji v Praze, okamžitě jsme s poznali a tak začalo naše dlouholeté přátelství, které mírou vrchovatou ovlivnilo i můj život v „umění".

g) Vyprávěj, prosím, o svém útěku z lágru, i o následném údobí do ukončení války a příchodu  domů.

Jak jsem se již zmínil pracoval jsem v technické grupě, která mimo jiné skládala vagony škváry na nádraží v Bystřici, tedy na nezabraném SS území. Tam nám všemožně pomáhali železničáři a celá rodina přednosty stanice. Na nádraží jsem se také setkal s tatínkem, s kterým jsem domluvil útěk tak, že se den před 23 dubnem přihlásím dobrovolně na noční směnu vykládky, abych se 24 dubna 1945 nějak dostal z lágru.V podchodu pod tratí, kde stála hlídka SS, jsem se pak prokázal propustkou z předešlého dne. Byl to risk, který vyšel a strachu jsem měl víc než dost. Z lágru jsem se dostal zarovnán dřevem a různým odpadem na fůře s koňským potahem, který obsluhovali přátelé. Za lágrem jsem se z fůry vyhrabal a šel k onomu podchodu a drze ukázal prošlou propustku. Vyšlo to! Bylo 24.dubna 1945. Co tomu však předcházelo…?
Musel jsem si pro jistotu, kdyby táta nepřišel, vzít plánek cesty a adresu kam jít. Měl  jsem ho uschovaný v podhlavníku. Nějak jsem zazmatkoval a plánek jsem nemohl najít. Musel jsem tedy podhlavník vzít ven a předstírat, že dělám úklid. Plánek jsem opět nenašel, zato myší hnízdo s malými myškami. Byl vítr a najednou jsem zahlédl papír, který „větříček" odnáší k plotu lágru, kde nedaleko stála SS stráž. Krve by se ve mně nedořezal, ale zvládl jsem to. Na útěk jsem si šetřil kožené šněrovací boty a kalhoty o kterých jsem již mluvil. Ty bez vnitřní částí látky jsem podhrnul udělal z nich pumpky, boty přehrnul bílými ponožkami, abych vypadal sportovně a bundu jsem měl teplákovou. V Bystřici na náměstí, v hotelu  manželů Českých, čekal otec, který pro mne měl vypůjčený převlečník, klobouk a brýle a potvrzení z magistrátu, že jsme byli vybombardováni a přišli o doklady. Nejhorší pocit jsem měl, když jsem v „nenápadném převleku" musel jít po silnici, asi 50 metrů od lidí z lágru, kteří tam na poli pracovali a mne znali. Nejraději bych utíkal, nedíval jsem se nalevo napravo, šel jsem jak stroj. Cestu do Vilic, asi 60 km, jsme absolvovali pěšky. Před Vlašimí jsme nastoupili do vlaku, neboť jsme se báli jít pěšky kolem muničky. Pak autobusem kolem Blaníku, dále opět pěšky do Vilic k panu Vošickému majiteli hospody. Cesta trvala asi 12 hodin.
„Na světlo Boží" jsme vyšli do lokálu hospody 5. května 1945, když volal rozhlas o pomoc: „Hear is Prague colling, help as !" Bodří venkované si to přeložili, že volají Praha-Kolín. Z osvobození jsme měli pochopitelně velikou radost, nicméně já, šestnáctiletý kluk, jsem byl zklamán mentalitou vojáků maršála Malinovského a hodně zklamán a znechucen jsem byl, když vesničané volili Národní výbor a při tom už se hádali, kdo víc šmelil.
Dne 10. května jsme se vydali na cestu domů. Vyjeli jsme ráno na korbě vozu ruské armády, pak několik kilometrů cesty pěšky do Benešova, kde jsme se vecpali do neskutečně přeplněného vlaku do Prahy na Wilsonovo nádraží. Poté pěšky, průchody v barikádách, plni nedočkavosti, zvědavosti a těšením se, ale také strachem co je doma. Věděli jsme, že v bytě je pouze téměř 80tiletá babička, maminka tatínka, venkovská žena. Bylo si 18 hodin, když jsme se blížili k našemu domu, srdce jsme měli až v krku. Dům nijak poničen nebyl. To neskutečné napětí před dveřmi bytu se nedá popsat. Strach a radost dohromady, co doma uvidíme. Neskutečné až románově šťastné bylo naše překvapivé setkání s maminkou, která se vrátila z Terezina hodinu před námi. Ano, tak takové nádherné radostné a nečekané překvapení nám připravil dobrotivý Osud!

h) S jakým spolutrpitelem z bystřického lágru  bys chtěl vypít sklenku dobrého vína a zavzpomínat na ty osudem předurčené časy?


Našel jsem jednu fotku z té doby. Při nějaké pracovní příležitosti jsme byli, my, vězni, vyfoceni. Musím se přiznat, že si už nevzpomínám na jednotlivé muže, kteří na fotce jsou. Je to opravdu v čase příliš vzdálený děj. Ale určitě bych chtěl posedět s mými přáteli, jako byl například malíř Alfréd Fuchs, se kterým jsme nejednu sklenku dobrého moku vypili. Ovšem, kdyby zde, na tomto problémů, ale i radosti a krásy plném světě, ještě byli. A tak zbývá jediné… Dnes nejen tomuto skvělému malíři, ale i všem ostatním druhům z bystřického Sonderlágeru připíjím tím, že zdvíhám sklínku k nebi. Snad jsou na krásném místě, kde žádné lágry neexistují. Prožili a poznali jsme společně mnoho, a také jsme byli vším tím, co bylo přetěžké, skvěle poučeni. Vyslovuji za to dík!

 Vyprávěl Pavel Kohout


© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one