Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…

Bít či nebít... toť otázka naší současnosti...

     Německý filozof, Artur Schopenhauer prý měl za to, že výchovou a tudíž i mnohdy nutným trestem, potlačujeme ve svých malých dětech „Vznešeného divocha“. Nedočetla jsem se, zda on sám kdy vychoval vlastní děti. Je evidentní, že se v našem demokratickém jednadvacátém století, v západních kulturách, přístup k fyzickému potrestání našich potomků výrazně mění. Je však otázkou, zda ve všech případech k lepšímu.
     Jelikož mou láskyplnou náručí matky, rodící své potomstvo v době nejrozvinutější totality v české kotlině, prošlo celkem čtrnáct bytostí (čtyři děti a deset vnoučat), dovoluji si o novodobém fenoménu eliminace přiměřených tělesných trestů u vlastních potomků napsat těchto pár slov:
     Není tomu tak dávno, co jsem v jednom pražském kostele četla větu: „Špatný je rodič, který netrestá.“ Je zřejmé, že ve stvoření lidském, které jakási neviditelná, ale nekonečně moudrá entita vrhla na tuto nádhernou planetu, nápravný děj, který mnozí chápou jako trest, existuje. Je ve Velkém stvořitelském plánu a můžeme jej též nazývat  ve východních filozofiích známým termínem... „Zákonem zpětného odrazu“. Jak své činy zasejeme, takové plody sklidíme. Zdá se, že k zrychlení procesu prožitku a následného pochopení, může pomoci i vhodné potrestání. Samozřejmě i karmu - karmické zákonitosti, známé z východních filozofií, lze chápat jako výchovu k správnému lidství. Jako neodvratné nápravné zákony, působící za pomoci nepříjemností a stresů všeho druhu, které jsme si sami zavinili. Toto dění však mnozí z nás nesprávně vnímají jako trest, seslaný neviditelnou božskou entitou. Zdá se, že zručnou, ochranitelskou a milující otcovskou entitou. Ano, snad se dá říci, že vložil-li náš Stvořitel - velký Architekt našich životů do našich duší lásku, nelze si JEHO představit nemilujícího.
     Takže... má tedy dnešní milující rodič, kterému je výchova nového jedince osudově svěřena, také trestat? Například drobným úhozem, plácnutím na malý zadeček? Vždyť variabilita mentality nových lidiček i snášenlivost trestu je tak obrovská. Je nad slunce jasnější, že ke každému jedinci je nutno přistupovat jiným výchovným způsobem, navíc s nejvyšší ochrannou láskou a pozorností. S nejvyšším smyslem pro zodpovědnost za jeho další zdravý vývoj a rozvoj. Jenže tyto navýsost složité postupy se v žádné škole noví mladí rodiče neučí. Výučba k rodičovství se odehrává jen za pomoci zkušeností z vlastního dětství a mládí. Lze čerpat jen ze vzorce chování, který nám předali rodiče naši, i společnost, ve které se pohybujeme, a to za pomoci rozumu, intuice i jakéhosi vnitřního vedení.
     Ještě mám v živé paměti, jak velkou autoritou pro mne byli rodiče mí, ale i všichni ti nespočetní učitelé, kteří na mne, dokonce i v mém stáří, ještě působí. Výchovně působí, protože pro lidského jedince výučba, směřující k duchovnímu dozrání, možná ani smrtí nekončí. Vzpomínám si na vyprávění mých rodičů a vím, že oni svým rodičům, mým prarodičům, dokonce vykali. Vybočit z cesty, kterou tehdejší rodičové... obrovská to autorita... pro ně vybrali, bylo skoro nemyslitelné. Dnešní přístup k autoritám v životě mladých lidí se zdá zcela opačný. Diametrálně a mnohdy tragicky odlišný. Přesto zodpovědnost za výchovu našich dětí i za jejich ochranu... je neměnná. Jsme za své nezletilce dokonce trestně odpovědni. Tohle nám nikdo neodpárá, dokud rodina bude rodinou a my rodiči!
     K napsání této úvahy o výchově a účelném potrestání přiměřenými tělesnými tresty, v době útlého dětství, kdy ještě domlouvání a vysvětlování nemůže zdárně působit, mne provokuje několik zarážejících událostí z poslední doby. Je to například opakovaná prázdninová návštěva dánských „studentů“ v Praze. Připomíná nájezdy barbarských hord. Zřejmě byli tyto velké děti už vychovávané v bezmezné toleranci, bez zásahu do jejich výchovy přiměřeným tělesným trestem. Nesprávným přístupem v nich nebyl, dostatečně včas, usměrněn onen „Vznešený divoch“. Takže divošsky vandalské nájezdy do pražských hotelů, krásných městských enkláv a elegantních restaurací, jsou neakceptovatelné a tyto mladé a alkoholu chtivé Dány dokonce na zdraví ohrožující. Přijedou se bezuzdně vyřádit v cizím městě, které s neobvyklou chutí demolují a nakonec je, vyválené ve vlastních zvratcích, pražští záchranáři rozvážejí do nemocničních zařízení skoro polomrtvé. O hrůzném chování sportovních „fanoušků“ na stadionech... a to nejen v české kotlině, snad ani hovořit nelze. Je evidentní, že nedostatečné usměrnění trestem při výchově v dětství, může nést špatné ovoce. Nejedlé, hořké a plné otravných jedů pro celou společnost. Vždyť i dobrý či špatný sadař se pozná po svém výpěstku... I mladému slůněti musí být v příhodném okamžiku vnucena poslušnost přiměřeným násilím, aby bylo použitelné k práci a odrostlé hříbě musí být zkroceno tak, aby do sedla přijalo jezdce. Aby se podvolilo autoritě. Většinou se tato procedura nemusí opakovat.
     S trestáním našich nezbedných potomků však souvisí i další těžko akceptovatelné děje, které se přesouvají ze severských zemí i k nám, do Česka. Je to například kauza dvou českých chlapců, které byly v Norsku odebráni z jejich rodiny, zatím z utajovaných důvodů a po jejich vzájemném oddělení dáni na výchovu do rodin náhradních. Vrcholní čeští politici se snaží udělat si o tomto problému správný názor, což je zřejmě nesnadné, ale přesto jsou rozhodnuti pomoci zoufalé matce. S přihlédnutím k mediálním informacím o nesdílném norském soudnictví a této kauze, se pomoc jeví více než obtížná. Chlapce – české občany údajně směla vlastní matka dosud vidět dvakrát ročně, snad jen na čtvrt hodiny, nesmí s nimi česky mluvit, nesmí je obejmout. Normální a milující rodič ve všech koutech světa se upřímně zděsí. Představa, že nějaký úředník či soudce takto krutě rozhodne od svého stolu o našich milovaných dětech, že dojde k odebrání našich, na nás přirozeně lpících maličkých... je strašlivá. Představa to je absolutně nepřijatelná už proto, že se to týká či může v budoucnu týkat, nás všech.  Toto Zlo, jak se zdá, se může lehce zahnízdit právě v demokratickými principy formovaných západních společenstvích. Kdosi nás „udá“,  kdosi nás bez našeho svolení zrádně nafilmuje, za pomoci svého mobilu, právě když své vztekle se po asfaltu ulice válející dítko, plácneme výchovně po zadečku. Ten kdosi nic neví o složitostech donošení našeho milovaného dítěte o probdělých nocích u jeho postýlky, o našem strachování když milované dítě stůně. Nemá informace o jeho vrozené mentalitě, ale ani o jeho přirozeném lpění na rodičovské náruči. Nic neví o nás samotných!
     Rozhodně zde nechci zpochybňovat  záslužnou činnost psychologů, či rozhodčích orgánů, kteří nutně a po právu zasahují u rodin, kdy je dítě týráno, či znásilňováno. Mohu však mluvit opět ze zkušeností v naší současné společnosti. Situace dochází tak daleko, že mnozí kvalitní rodičové mají oprávněný strach, že budou-li nuceni z výchovných důvodů zaslouženě potrestat své dítko na viditelném místě, pod drobnohledem samozvaných „Ochránců práv našich vlastních a milovaných dětí“, může dojít k udání, udavačům bude dopřáno sluchu a jejich děti jim tak mohou být odebrány.
     Uznávám, že jsou smutné případy, kdy je přesun dítěte z vlastní nefunkční rodiny do kvalitní náhradní... nutností. Přesto je v naší společnosti diskutováno, proč jsou děti odebírány ze svých rodin ve stále větší míře? Proč s vaničkou, tak říkajíc, vyléváme i dítě? Proč nejsou uplatněny v prvé fázi prověřené metody psychologického působení na rodiče, jejich převýchova a následný dohled příslušnými sociálními pracovníky. Oprávněně se ptáme... co je možným nosným médiem tohoto nebývalého a šířícího se jevu „demokratických“ společností? Klaďme si tuto důležitou otázku!

     Je snad důvodem zmnoženého odebírání dětí z vlastních rodin další, velmi neblahý jev, kterým je v západních populacích významně se snižující schopnost reprodukce lidských jedinců, a to z mnoha závažných zdravotních důvodů? Že bezdětné a mnohdy movité rodiny po dětech přirozeně touží je evidentní a pochopitelné. Budou, mají snad být v budoucnosti naše děti takto, takovými cestami, do neplodných rodin přidělovány? Samozřejmě, že to může být zneužitelné. Na prožitky těchto maličkých i jejich zoufalých rodičů lze myslet jen s největší hrůzou v srdci...
Blahobyt a maximální tolerance k přestupkům a nepravostem mladistvých může paradoxně vést i k neuznávání autorit, pýše, výtržnictví, k ničení hodnot, k vlastnímu ohrožení a ke strázním, které se dotknou všech zúčastněných, ale i  nás, nezúčastněných. Tažme se proto, jakým mechanismem výchovy vznikají novodobí teroristé? Dobře živení a nudící se „Zabijáci“. Testosteronem fortifikovaní mladí muži, toužící vyřádit se i v nesmyslném, adrenalinu plném válčení na území smrti. Už nechtějí být ochránci slabších... Co se stalo neblahého, jakých chyb se dopustili jejich vychovatelé?
     Ano, přesně teď zdvíhám souhlasně ruku a hlasuji pro zasloužený, včasný a spravedlivý trest z láskyplné ruky rodičovské... Jsem dostatečně poučena a přesvědčena, že moudrý rodič – autorita... smí, ba dokonce musí, svého milovaného „Vznešeného divocha“, své osudem mu svěřené dítě, s nejvyšší láskou a zodpovědností... trestat!!  Potrestat ho božsky, tudíž bez hněvu a v přísném ovládání negativních emocí. A to vždy a bezodkladně, pokud v ranném dětství laskavé poučení propluje jeho oušky bez povšimnutí. Smí trestat i přiměřeně tělesně. Z generací zodpovědně trestaných dětí vyrostli slušní lidé. Jelikož lze už jejich životy zmapovat, nelze to popřít. Přimlouvám se tudíž... společnými silami zabraňme, aby nám v tomto závažném a záslužném rodičovském činění, bylo „nepoučenými“ bráněno!
 
Alena Klímová-Brejchová (BO.-žena)



Zpět na články

 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one