Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
26.9.2017   Verše z pozdní sklizně

Světlo…

Člověk „Zrozený“ je Světlo,
které do kolébky Světa slétlo.
Ono v tajemství je Aury
kterou Božství do vlasů nám vpletlo…
Je v mateřství, v tom sladkém závaží
i v kalužince, která jasné nebe odráží…

Světlo v úsměvu je i v moudré lásce,
v krůpěji… v démantu deště,
kterým Zeměplátce zdobí vlasy břízy
Je i v Modré Záři za víčky
a do kosmu ho generuje zázrak epifýzy…
v čele skrytý zázrak maličký
 


Klaviatura Štěstí…(Bytost)

Ach, ta Hudba byla jemná a přece vítězící
a rázem ji zajala ve svém  prostoru
jako radujícího se vězně
Stulila se v jejím ochranném víření
jako v náručí hedvábného kokónu z Duhy
Vibrace tónů se staly božskou komunikací
a v doteku všeznalé všudypřítomnosti
byl samozřejmým i plavný Vzlet
Zmizely hranice i konečný Bod Zlomu
a minulost i budoucnost ztratily rozměr…
Byla jen Hudba a vzlínala v ní jako slastný vír
Vydána jí napospas bez možnosti obrany… procítila
podivuhodnost pružícího průzračného Prostoru
a když jí modrá Rajka usedla na zápěstí
hvězdy se přiblížily na dosah…
Teplé a zářící se koupaly v jejím vlastním Zrcadlení
Pak se staly tóny čirou láskou, bezbřehým štěstím
bezpodmínečným bezpečím jejího dětství
a vše se k ní navrátilo v celistvosti a nádheře
Zmámena uvěřila v Nekonečnost sebe…



Nenáhoda…

Nezaškodí
lapit „Nenáhodu“
navíc když je k mání
troška laškovného rýmování
dřív než do záchodu
Tupec veršík shodí…

 

Šťastné setkání…
(Pro „věčně mladé“ dívenky

Ach můj milý…věř mi
že sejdeme se znovu…
je to zcela prosté
a mé přesvědčení ulito je z kovu
že zas obejmu Tě mezi dveřmi
snad po tisící, snad po sté…
Pak na nárty Tvých nohou
vystoupím si bosonohá
a šíji ovinu Ti pažemi
Kdosi „Dobrý osud“ pro nás snová
a až v polibku srostou naše mladá ústa
cesta zasypaná květy… růžemi
nebude už nikdy vyprahlá a pustá
Navždy kolem tepajících srdcí
pukne z ledu tvrdá krusta…
 


Vzácné rady Neviditelného…

Dumáš kam jsi došel  Básníku
v jediném svém obnošeném zimníku
a v botách co jsou ze „Sekáče“?
Pohleď jak si kosák bosky skáče
Zkus od něho se rychle naučit
že nevadí když v žaludku ti hlady skučí
vždyť Velký kuchař svoje dítky zasytí
Už nesmutni že tvoje dílo není na „Sítích“
že „nekomerčním“ hlupáci ho nazývají
Rozdávej ho, nikomu ho neprodají…
S almužnou svou konečně se smiř
a na „Cíl“… slov svých šípy, přesně miř!



Té co prošla „Branou“…
(V. Špinarové)

Ach – Zpěvánko – duhový slavíčku
s kouzelně laděným hlasem
kdopak Ti v Bardu napoví
jak proplout smrtelným vírem slapovým
Napotom schovej si zlatou ladičku
za znovu štíhlým pasem

Ptala ses proč Láska ve světě bolí
když má býti božskou dobrotou
a srdce smí rozeznít duhovou radostí?
Snad příště jak rybka propluješ do štěstí
a až zmizí hořká pachuť slzné soli
bezpečně projdeš mrazem a hluchotou



Jako mráz a oheň připadáš mi Živote…

…a přesto miluji tě čím dál více
když slíbávám slzu s dětské líce
a hledím v oči světlem Duše zářící…
Miluji tě jako obraz na plátně pružícím
jako déšť co něžné květy jara rosí
jako bouři která děsí děti kosí
Miluji tě jako Slunce laskající lidskou kůži
jak prst vlahou která hostí rudou Růži
a na planetě Velkých Zkoušek
tě chutnám jako hebkost teplých oušek
přátel lidí… kteří psi se nazývají
těm co k našim hrobům věrně uléhají
a všechna láska která ze mne uplývá
snad ve verších tu po mně zbude
až vypluji vstříc astrální Sudbě
jenž „Transice“ se nazývá…
 

 
Na hranici snění…

Dýchám… a tančím v Modrém Světle
na rozhraní tenkém jako vlas
Balancuji jako cirkusačka na laně
a Svět je ráhno-vejde se mi do dlaně
Sním, že do vlasů mám kolibříky vpleté
a v té jasné chvíli Bytí nemá kaz…

Že není v Kosmu Umírání verši zpívám
a bolesti stáří, že jsou jenom zkoušky záhadné
Devatero Múz mi zatím dole rozprostřelo závoje
a desátá-Sapfó… ruce ke mně vztahuje
Jak Alenka v říši divů se za zrcadla dívám
a do závojů padám jak do sítě záchranné…



Koruna z trnů…

Snad účelné je své vlastní tělo odložit
a po slušném žití umřít včas
než nám Velký Animátor „Čas“
osmý křížek na hřbet naloží…

Když Stáří na nohy nám připne závaží
a na „Dně“ slizká Tma nás děsí
když chlad Rybích lidí do nás naráží
je slušné vzdát se dechu Bytí – Krás

Žádný trh už nepřijme co bolí
ani naši starou kůži vrásčitou
Bez záře jsou oči poleptané slznou solí
a „silní“ odhazují rozpad s vůní zemitou

V hnusu odmítají službu křivé mandragory
kterou stále touží konat ruce báby udřené
a tak ji zbývá zpívat v chrámech chory
a vytrhávat trny z čela v kůži zadřené…



Slunce právě vychází..

S půlkou srdce bloudím Světem
a zmatená jsem vystrašená
i po studiu Bytí – mnohaletém
Já stařičká zranitelná Žena…

Piji Modré Světlo ze sklínky průzračné
a klaním se Slunci-vzlíná ranním vzletem
V oslnivém Tichu slyším vzkazy závratné…
Naleznu prý půli srdce až rozloučím se s létem

Snad budu opět plodně vyvážena
tou půlí srdce krutě v hrudi chybějící
Snad budu znovu Amorovým šípem zasažena
a pak mi navždy oschne vláha na lících

 

 

2.2.2017 
Iniciace „ZLEM“

Alena Klímová-Brejchová
 
Žena – tkadlec slastně snící
je básník tvrdě pracující
„textor“ ve snu bdělém spisující
a břemenem veršů mámena
jak muž má přetížená ramena
V hlínu občas klade těla znavená
a přece stále zdá se jí
že neumírá, navlékajíc rubáš zřasený
Je Tkadlena textů které z dlaní vzlétají…


    Právě v den lednového narození jedné obyčejné české dívenky, v nejtěžším roce druhé světové války, v roce jedenačtyřicátém, psal velký český básník, mladičký žid, Jiří Orten, báseň. Nazval ji „Modrý obraz“, patrně inspirován mateřstvím z Picassova Modrého období. Z jakési věštby tušil, že mu zbývá půlrok života, a nikterak se tím netajil. Nacistický svět byl pro něho krajinou nebezpečí a temnoty. V tomto stylu lze vnímat i  tuto jeho lednovou báseň i s jejími složitými a neuchopitelnými metaforami s tematikou smrti a zrození. Píše:… děťátko usnulo/ bdí zlo – bdí strašné zlo/ jen pád, jenž nedopad/. Ale  též v básni zaznívá:…chtěla by utéci, chtěla by osudem vykřiknout jako Pátá, ne pod ním mizet./ Orten se v té záplavě trýznivých a temných veršů také táže… kdo, kdo ji zpodobí?
Právě když psal tuto podivuhodnou báseň, prodíralo se sanitní auto vysokými lednovými závějemi a mrazivou Prahou k porodnici u Apolináře. Vezlo ve svém stísněném prostoru starou už rodičku k prvému porodu. Zcela nezúčastněně na tohle dění shlížela monumentální stavba, útočiště nově narozených Pražánků a jejich matek, vyšňořená v pochmurném, temně rudém anglikánském hávu. Orten báseň dopsal a v hodině polední, v čase zodiakálního Vodnáře, se pod střechou této stavby narodila drobounká holčička. Otec, významný Čech, patrně cítil velké zklamání. Nelíbila se mu ani trochu, velmi se lišila od představy silného a životaschopného syna-dědice, kterého toužebně očekával.Ve chvíli, kdy se neodvážil vzít toho křehoučkého červeného jedináčka do své náruče, s jistotou věděl, že jeho rod vymře po přeslici.
     Ten válečný uzlíček však měl neuvěřitelnou životaschopnost a za nemnoho let vyrostl v divokého urostlého tvora, připomínajícího spíš svižného rytířského chlapce. Tento podivný výtvor přírody však přece jen měl v programu být dívkou, která s nožkama podobnýma těm, které na obrazech vlastní bohyně Diana tancovala před svým milovaným otcem. Byla krásná, když tancovala ve vlajících závojích divoké tance, až do dne, kdy její otec zemřel. Bylo jí právě šestnáct, psala se léta padesátá dvacátého století a on byl uštván divokou totalitní lájí. Svět jí zčernal zahalen kouřem, valícím se z pražského krematoria, a neosvítily jej ani zlatě nakvétající forsytie nového jara.
     Až léto zastihlo tátou opuštěnou dívku na břehu vltavského veletoku pod barrandovskou skálou. Její vysoká postava se zdála ještě štíhlejší v matčiných vlněných plavkách temně modré barvy a mladá pleť měla ve slunci nazlátlý nádech. Byla v davu slunících se Pražanů nepřehlédnutelná se svými temnými vlasy a nebesky modrýma smutnýma očima.Tehdy ji nedokázal přehlédnout ani muž s tělem antické sochy. Vylovil ji jako zlatou rybku, jako něhyplnou znejistělou Najádku z třpytících se vltavských vod. Přivlastnil si zcela nesmlouvavě její tělo i duši na dlouhá desítiletí, i s jejím dědictvím po předcích. Tolik potřebovala mužnou oporu, záštitu, milence, ale i otce. Příliš to ze všech stran v té temna plné době foukalo.
Možná toto rychlé spojení dvou bytostí provázel supersonický třesk. Možná silné vibrace, v nichž se oba stali jedinečným a k plození uschopněným Celkem, způsobily v kosmickém prostoru zvíření nedefinovatelných částic Pralásky, ale možná, že Vesmír jen znuděně přihlížel i tomu, co nastalo pak…
     Setkali se Alfa-samec a Najádka se snadno zranitelnou duší? Bylo jasné, že brzy vzniknou disonance v té závratné kantiléně Lásky. Přicházelo jedno dítě za druhým a tátova holka, při tom všem krásném i těžkém k neunesení, byla nucena podřídit se plně zničujícím totalitním praktikám. Nebylo dovoleno ani čerstvým matkám nepracovat. Byly by ocejchovány jako „Příživnice“ a to bylo trestné. Mateřská dovolená trvala po porodu pouhé tři měsíce, a tak ona pracovala v drsných podmínkách velké fabriky i v sobotních dnech s blůzkou promočenou mlékem. Ten, který měl být její organickou půlí, biologickým, ale i duchovním partnerem, však byl stále častěji přitahován vůní jiných žen. Zradil a ona se stočila sama v sobě do bolestiplného klubíčka a chtěla zemřít. Jen drobné ručky jejích dětí ji zadržely nad propastí. Propadala se po sedm dlouhých „studijních“ let na dno temné tůně, jen aby při vyplutí nad hladinu byla okamžitě ponořena zpět. Zmizely hvězdy, květy růží, ba i ptáci ztratili svůj hlas. Zbyla jen nekončící dřina, starosti a marasmus totalitní nesvobody. Zbyla chudoba, denní boj o vyživení hnízda se čtyřmi ptáčaty, ale i matná vzpomínka na otce i mladě divoké tance v závojích bezstarostnosti.
      Čtyři křížky už nesla na svých zádech, usilovně vyspravovala hnízda pro svá ptáčata a nakonec pochopila, že odseparování svojí druhé půle - svého partnera, který splnil svoji biologickou úlohu, bylo dokončeno. Přežila tu krutou operaci. V té osudem pečlivě naplánované chvíli se počalo naplňovat mocné zadání, které nastalo v polední hodině jejího zrození. Právě v té vzdálené hodině, pod střechou pochmurné pražské porodnice u Apolináře, stály všechny hlavní planety také v zajímavém zodiakálním znamení Vodnářském, a to vše zesílilo jeho vliv.
     Stalo se to, co se stát muselo, a následující děj připomínal bleskurychlé otevření známých a do duše po mnoho životů vrostlých zásuvek… naplněných verši. Tátova plně dospělá holčice se v jediném závratném okamžiku změnila. Vlastně její následný neustávající pláč byl prožitkem nejvyššího a jaksi nezemského štěstí. Ano, matka, milenka i mnohými povinnostmi přetížená žena, složitě rozumem uchopitelného období tvrdé Totality, se v jediném transcendentálním okamžiku, v běhutém a silném proudění nezastavitelného Času… stala Básníkem! Tak bylo psáno ve hvězdách. Takový byl záměr starce Kismeta, a ona si s celou naléhavostí uvědomila, že vlastně od samého dětství o tomto záměru kdesi v hloubi duše věděla, že o něm bez úspěchu pátrala, že jej očekávala a že se cítí tím, co se stalo, konečně dokonale a navždy naplněna po okraj… Objevila své vlastní životní zadání a Zlo se stalo obdarovávajícím iniciátorem!
      Proč si klást otázky, jaké vulkanické tlaky způsobí výtrysk magmatu Tvorby a jak formují osobnost člověka-ženy? Možná se v tomto případě sešly všechny dostupné negativní životní jevy a vytvořily ten příslušný a potřebný tlak v magmatickém krbu, ve vulkánu ženské duše. Není třeba dumat o nevhodném manželství, trýzních, nesvobodě, nemožnosti sebevyjádření, o heroických zápasech o přežití vlastní i o přežití vlastního hnízda. Potřebné dění připomínalo v určitém období mystiky zmiňovanou „Temnou noc duše“, kdy ten, který jí prochází, dostává záhadné síly a bývá uschopněn k závažné činnosti, směřující mnohdy ke službě bližnímu svému. Jedno však vždy modrooká dívka – žena věděla s nevývratnou jistotou. Katalyzátorem i jemným spouštěčem její veršované tvorby, toho po léta nekončícího proudu, tryskajícího z věčného Pegasova pramene, byla její Láska, ale i její okouzlení a obdiv, který měla k dočasnému domovu na kamenném globu nevýslovné krásy. Ve verších  tisíckrát vyslovila svůj vděk za dar, kterým je lidské pobývání a setkávání na Modré planetě Zemi, ale i dík za všechny ty nelehce rozumem uchopitelné děje, které umožňují sebezaostření a Růst!


 

Smaragd jménem „Země“

Zdá se mi, že žiji uprostřed třpytného Smaragdu
že tuhnu v poločase vlastního Rozpadu
Bože... jaká Krása...
Tisícem zářících plošek a valérů
se i mnou obydlený Smaragd třpytí... zachvívá
a já jako nejjemnějším štětcem...
lapená Bílou magií tvorby
se zrakem dotýkám podivuhodné Předlohy
Pomalu a nejistá nanáším na Plátno Duše
nesmytelný Obraz jednoho ze svých neopakovatelných Bytí
Každým dnem jasněji akcentuji na vibrujícím podkladu
svoji zemitou Podstatu
zvláštní hudebnost snové ševelící Poesie
dynamický ruch Plození v temné linii Bolesti
i ztichlé okouzlení monumentálního zklidnění...
Třpytný Obraz... nazíraný z nitra Smaragdu
se však neustále mění... rozmývá... zasychá
Třu pigmenty modří a zelení vysvlečena do naha
z kostýmů Skepse Nihilismu a Dekadence
a prsty dotýkané mi voní olejem a pryskyřicí
jak nástroje dávných Balzamovačů...
Vše je v neustálém pohybu a Smaragdové vlnění mne dojímá
Barvy se překrývají... bohatnou... houstnou ve spektru Duhy
a technika Jasu a Stínů spěje k Dokonalosti
Světla si s valéry hrají... podivná Záře Obrazem prosvítá
Kvalita Díla se prohlubuje v imaginaci Vizí
Bolestná Láska z něj voní jak Prostory starých chrámů
Vnímám Krásu...
Jsem okouzlena svou usilovnou Zaujatostí
Snahou neustávat v heroismu tvoření
a inspirována svým Přesvědčením i Prozřením
už vím, že má věčná Snaha o Nalezení
znamená můj RÚST...


 

 

Psychotik čtvrté dimenze… (léčba)


    Právě, když zaměstnanec forenzní laboratoře kladl jeho dobrovolně darovanou schránu do mělké jámy na území výzkumu vývoje a života larvích enkláv, kochal se pod obzorem s dvěma Slunci hnízdišti Růžových pávů…
    Dumal také o jemné esenci informace „Jak nahoře, tak dole“ a přitom světelnými  prsty zkoumal ostrost rohu i záchvěvy a jemnost víček přátelského Jednorožce. Avšak dříve než skončila emanace bledé Panny z těla průsvitně namodralé břízy, kterou bedlivě pozoroval, dříve než si uvědomil, že nefritové slzy, stékající po schodištích Modrých Pyramid, jsou otisky zářících chodidel Bytostí nadlidských, byl do jeho tisíciletí neporušeného Vědomí vložen příkaz k Návratu! A to za účelem zpracování vrostlé hrůzy z odporností… umřením podmíněných desintegrací tělesných tkání, mízních šťáv i žluknoucího tuku člověčího zbytku… v důležitém aktu Rozpadu. To vše po vyprchání poslední energetické částice Čchi – kterou  však stále vlastnil bez úbytku.
    Ó, věděl… věděl, že na tuto hrůzu dojde! Odložil tedy do hnízd chmýrnaté děti Zlatých Jeřábů a sestoupil k tělu…
Ach… přilétaly v hejnech… aby téměř okamžitě započaly své výživné a plodící dílo. Nenáviděl – nenáviděl bzukot kobaltových Masařek, těch drobných bombardérů v blyštivé zbroji… Nesnášel jejich rychlost, neústupnou dotěrnost, nesnášel naprogramované kladení hromádek bělostných vajec, vypouštěných z muších kloak do tkání mrtvolně páchnoucích…
    Jen známý „Hlas“  však byl stále s ním, když uslyšel… „Neboj se a hledej mne všude. Poznej, že i v Rozpadu jsem JÁ i Krása…Objevíš-li  ji nalezneš i mne. Vyplav ze své záře rezidua odporu a hrůzy… ať pokročíš -  vždyť vše je jak býti má!“
Postával znejistěn poblíž pažraví hmyzí enklávy a zkoumavě sledoval hrůzné hodování líhně bílých červů. Zhnusen sledoval hemžení, množení, mlaskavé vzdechy vývoje a plození. Domníval se, že cítí i nesnesitelný puch…
Tohle  tedy Velký Uklízeč chtěl? Ten vratný -  vytěžený, bledý skelet je ON i Krása?
    Bože – tak náhle se stal Vědoucím Nálezcem! Laskavé Světlo odplavilo hnus, hrůzu a dávivý odpor v aktu DOZRÁNÍ. Byl uspokojen bezvýhradnou krásou Účelnosti, byl uchopen Silou Poznání, že vše takto býti má, že nenalezitelné je přijatelnější východisko. Byl Vidoucí a miloval, tak Byl – avšak uzdraven stále obsedantně toužil. Toužil navrátit se – znovu přijmout Rozpadu a hmotě poplatné, darované tělo a  v obnovené Kráse – osídlen  věčně mladou Láskou, na planetě Zemi dýchat… Žít!

Psáno v kališích temnoty matičky Země


 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one