Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…

22.8.2016  Básně z poslední sklizně
 

Několik básní bylo v nedávné době v napsáno k obrazům velkých tvůrců, jakým byli například Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, Luini, Sandro Botticelli, P.Rubens.  Zdá se, že byly inspirovány jakousi nemožností ukojit normálním způsobem lidskou touhu po milování, která z nich přímo čiší. Do tohoto stavu dávných tvůrců se básnířka při psaní veršů pokusila vžít…:

 

Nahá Léda s Labutí…

(básně k obrazu Michelangela Buonarottiho)

Po jezeře štíhlokrký Bílý majestátně plul
v tom horoucím letním stmívání
Úbělové peří čechral, vodu v kruzích čeřil
k břehům kde Léda snila o něžném líbání

V touze rozevřela stehna jako křídla bílých pávů
když osamělý Pták z jezera vystoupil…
zalehl ji, zakryl křídly, k ústům sklonil hlavu
a zobanem rudým ji za hrot ňadra uchopil

Do klína ji nesmlouvavě vtisknul ocas z tvrdých per
a Léda v silné křeči objala to ptačí tělo!
Pak prožila rozkoš, milostný to vrchol her
Však až když Měsíc zlatým štětcem zčeřil Noci tuš
rozpoznala nahá žena, co jí nedokázal dáti muž…
A Pták Bílý na jezeře? V očích temný smutek měl
i

 

Nemohu Malíři…

(Báseň k obrazům V. Gogha)

Nemohu ryšavý Vincente… neviň mne
pohlédnout na Tvoje modravé kosatce
na nebe planoucí, na lány, cypřiše zvlněné
Přízraky v mé mysli dají se do tance

Do Díla Tvého padám jak opilý pták
hlava se točí, útroby z těla derou se ven
Jak opilá drogou, co vyronil mák
vrávorám Šílenstvím s očima jak modrý len


 

Kojení starce…

(Obraz Křesťanské lásky-Lupni)

Na co jsi myslel malíři z dávné Itálie
když tvořil jsi starce, co z dceřiných prsů pije?
Snad rozkoš měl chutnat před popravou?
V hladovém objetí oba jsi představil davu

Co cítils, když jsi ten mléčný prs maloval
tak těžký svou šťávou jak dozrálý plod
Na něj jsi přisál ústa toho, co dítě miloval
a do nich vsunul sladký a rudý hrot

Snad cítil jsi se starcem zoufalým…malíři
když přivřels mu oči a duši v rozkoš pohřížil?
Pak do očí dcery vložil jsi lásku i hřích
To Život stvořil úchvatný příběh souzených
a sama Smrt co vzlíná z Hádovy říše
dopoví příběh, úderem štětců vzkříšený


 

Dvojí hlad… Dceřino mléko…

(Obraz Křesťanské lásky-Lupni)

Ten vězňův příběh nemá obdoby!
V očích dcery září láska, stopa hříchu
když jí z ňadra pije stařec hladový…
Horké mléko sládne otci na jazyku

Prs má žena těžký jako zralý plod
plod z hebounkého těsta
a na něm sladký rudý hrot…
Z něj pije stařec kterého svět ztrestá
až mu šedá hlava padne do koše
Naposledy otec sytí prázdné útroby
naposledy cítí závrať dvojí rozkoše
než katovo ostří sladkost lásky dopoví


 

Palas Athena a Kentaur

(K obrazu Sandra Botticelliho)

Cos cítil umělče - Sandro Botticelli
když krásnou Athénu se zrůdou malovals?
Sám malířů král se do Kentaura vtělil
či sis jen s formami těl podivně hrál?

Neschopnost milování vymyslels pro ně
a moře smutku jim do tváří, do očí dal
Vždyť muž s tělem a kopyty koně
by krásné tělo ženy pyjem roztrhal…

Znal jsi snad, Sandro, úděl věčné samoty
když štětec tvůj psal příběh do hmoty?
Za vlasy Kentaura žena drží, možná laská
možná jen zvíře vede si v temnotu skal
kde prsty hladit a ústy muže líbat se dá
aby pak na hřbetu koně vzlétla ke hvězdám


 

Zuzana v Lázni a dva starci

(Báseň volně inspirovaná obrazy Rubensovými)

Starci na trh sexu nesou stářím okoralou kůži,
když se za pátiem z keřů mandlovníku plíží
aby tajně pohleděli na Zuzanu, krásku nahou
která uvolněně leží v lázni na níž lístky růží plavou

Sličnou hlavu zaklonila, mokré vlasy témě tíží
stehna doširoka rozevřela – oči rozkoš klíží
jejíž slastný náraz přivolává ručkou malou...
Bezzubými ústy starci sliní, k Zuzaně se kradou
aby přisáli se k ňadrům, jak povelela touha nemírná
a v Zuzaně vzešla rozkoš, už starce nevnímá!

Zavřené má oči když třaslavé prsty sjíždí k mezinoží
k ulitě jíž voda odhaluje pozdvihnutím hýždí...
Pak voda s lístky růží její ňadra laská, boky kolíbá
sám Adonis jí stářím znesvěcená ústa horce dolíbal.
Tak se starci Žena věčně mladá i vrchol blaha prožila,
když dobrovolně sama sebe NEVIDOUCÍ stvořila!



 

 
Tančení:
Snad lze  i v tanci nabýt znovu ztracenou životní energii. Ostatně takto ji získávají i tančící derviši a není nic krásnějšího, než v tanci vyjádřit tělem emoce i krásu, lásku a radost, které Bytí na Modré planetě přináší…
 

Prosím Bože…

… až mne světská matka znovu porodí
dovol mi být sličnou tanečnicí
pro kterou je ladný pohyb živnou pící
jak pro kobylku tráva kterou slunce pohladí

Jednou… zas bláhově bych tančit chtěla
v pohybu těla nejen sama sebou být
Labutí  křídla i volnost sokolice toužím mít
a tančit… jako kdybych tíze k nebi uletěla

Až do rozevlátých vlasů políbí mne vítr s hor
mou vášeň, radost, touhu doprovodí ptačí chór
Pak v závojích Duhy se tančit znovu naučím
a až zbrocena vlastním mladým potem
obtančím vztýčený mužný Totem
rozžhavena skanu do hledaného náručí…



 

Bozi... znovu roztančete holku!


Chci znovu začít tančit… tančit
fandango či valčík, i divokou polku
v extázi jak derviš po parketu vířit
a vyléčit tak světem vystrašenou holku

Vyléčit ji mladým tancem divokým
i když nemá dávné nožky lančí
a chce se vrátit zpátky… v tanci na louky
kde dívčí víly bezstarostně tančí

Snad už zítra potkám kavalíra…zítra
s kterým protančím se do rosného jitra
a poznám jak se v tanci strach můj rozpouští

Pak Modré rajky vzlétnou nad pouští
a já usnu šťastná v růžích červnových
Snad už zítra v tanci rozžhavím se láskou
pohřbím démony své v hmotách sádrových
a mávnu Stáří obnošenou maskou…

24.7. 2016


 

Na hranici snění…


Dýchám… a tančím v Modrém Světle
na rozhraní tenkém jako vlas
Balancuji jako cirkusačka na laně
a Svět je ráhno-vejde se mi do dlaně
Sním, že do vlasů mám kolibříky vpleté
a v té jasné chvíli Bytí nemá kaz…

Že není v Kosmu Umírání verši zpívám
a bolesti stáří, že jsou jenom zkoušky záhadné
Devatero Múz mi zatím dole rozprostřelo závoje
a desátá-Sapfó… ruce ke mně vztahuje
Jak Alenka v říši divů se za zrcadla dívám
a do závojů padám jak do sítě záchranné…

9.8. 2016


 

Bouře…


Černočerný mrak k západu pluje
v promočených plenkách krvavých
Zkázu sije v keře bledých Růží
když krupobitím… blesky zuří
když projektily křehkou krásu prostřeluje
a chobotem saje energii vůní omamných

Hle ptáci trylkem ukončují Zkázu sinnou
a ve sluneční záři taje příkrov ledový
Když poraněná těla Růží zvolna osychají
snad poupátky se svého Boha ptají
jak ochránit před bouřemi krásu vonnou
Však pod nebem světa se to Růže nedozví…


 

Lovy neviditelnými zbraněmi


Po staletí budou lovci tvůrců
„Bílých relikvií“ lovem jako posedlí
Už jak šedí vlci za měsíčních nocí vyjí
Pro slávu a pro obživu Poezii zabíjí…
Luštit budou sladké modré vrypy
Co na papír prsty „Božských“ protekly
Polijí je močí, mokem z divné pípy
Pokálejí hltavostí transcendentní doteky


 

Putování starců …


Ach starý brachu s duší mladíka,
stále želíš jak tvůj život rychle utíká?
Naříkáš, že všeho už ses musel vzdát,
že Bytí Ti žádnou radost nemůže už dát
Vím, vzdal ses bohatství i slávy… milování
potíže a bolest dělá pohyb, ba i stání…

Milenčina ňadra nemůžeš už laskat, sát
jen pilulku bílou smíš si do úst dát…
Zbyla jen vidina vlhnoucího klína
a za ním na hřbitově rozzívnutá hlína
Věrným zůstal smutek… v srdci žal,
a věčný účet s položkami „má dáti dal“
Přesto však ve starém srdci… v dlaních
smíš sevřít kvítek a vydati se za NÍ…


 

Cílem Cesty jednotlivými životy je usilování, vedoucí ke  stvoření  „Moudrého Dítěte“, jehož hlavními atributy jsou:  Bezelstná čistota, Radostná důvěra, Ochota pokory, Snadnost úsměvného Rozpomínání se, vedoucího k novým Poznáním, Nadějeplná zvídavost, dokonalé Snění a vzrušující Hra… Génius je vždy hravým dítětem…

 

Božské tvoření…

Bůh tvořil už šestý den
a ten sedmý toužil odpočívat.
Nad  mladinkou Zemí plula načechraná oblaka,
v průzračném vzduchu atmosféry zpívali ptáci,
v tyrkysových vodách plula hejnka lesklých ryb
a poblíž Boha rozkvétala Královna květů
… Rudá Růže a omamně voněla…

Bůh právě tvořil svoje závěrečné dílo, dílo mistrovské.
Z vesmírného prachu tvořil Ženu pro Adama,
Muže prvotního, aby oba v plodné dualitě
zalidnili mámu Zemi…

Bůh si dával záležet…
S nevídanou něhou vykroužil malé sopky ňader
a černé ptačí chmýří přilíp k pahorku klína.
Propracoval bochánek břicha a jako pekař
zkusil jeho tuhost ukazováčkem…
Nakonec vložil do lůna budoucí Ženy
tajemný pohár Grálu, z něhož nový život
na planetu s Modrou září vyprýští.
Ach, usmál se pod vousy…
ten Pohár marně budou věky hledat muži bláhoví!

Poodstoupil, mhouřil oči, celý radostný…
Pak ještě rozdrcenou hvězdou zapudroval soše vlasy
a se slabikou „MA“ jí vdechl život do chřípí.
Přece Velkou Matkou… by se měla stát!
V tu chvíli se  jí srdce v hrudi roztepalo
a bledý inkarnát pleti červánkovou krví zrůžověl…

Však oživená socha ne a ne se probudit
Jen lehýnce se její víčka zachvívala pod vějířky řas
a tu sám Bůh natrhal náruč květů z keře rudých Růží
a své dílo, nahé tělo krásné ženy, jimi zasypal…
A ona – žijíc… vdechla Královninu vůni omamnou,
Do posledního výběžku ji jako Duše prostoupila, osídlila
a ona s pokorou přijala svůj úděl…
V doteků rtů ochutnala-políbila plátky Růže rudé
a pochopila, že v bolestech a v krvi rodit bude
a zalidní tak svoji milovanou Zem,
planetu lidí i Růží rudých, co vypěstoval
sám táta Bůh…


 


       V únoru 2016 se uskutečnila v pražské galerii Sdružení českých výtvarníků, na Korunní ulici, vernisáž kreseb a olejů malující spisovatelky Aleny Klímové Brejchové (BO.- ženy), na níž byla zároveň pokřtěna její nová sbírka básní s názvem „Stigmata něžných Létavic“.
      

 


2.3.2016  Báseň pro měsíc březen

Tkadlena textů...

Jsem básník tvrdě pracující
Žena – tkadlec slastně snící
„textor“ ve snu bdělém spisující
a břemenem veršů mámena
jak muž mám přetížená ramena…
Já do hlíny občas kladu těla znavená
a přece stále zdá se mi
že neumírám, navlékajíc rubáš zřasený
Já „TKÁM“ v domově co mám na Zemi

(17.5. 2015 Textere – textum...
tkáti látku... tudíž pracovati)



© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one