Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
19.11.2014  Básně pro podzimní čas
 

Tiché Zklidnění „Podzimu“...

Jako ty stromy co věrně zrcadlí Řeka
jako ty keře bez hnutí na březích stojící
v podzimní paletě Hlubinu listím barvící
tak Tě čekám... tak Tě čekám

Jako ten Vítr co vidět očima není
celou mne s něhou oblékáš do Touhy
Cítím Tě na kůži... lístek jsem pouhý
cítím tě změněná na pouhé chvění

Jako ty stromy sražené mrazivou radlicí
smrtelný „Spánek“ mé tělo na prach změlní
ale já vzlétnu... jak Fénix z lázní kalících
a až temné Zimy k jaru ubude
až Vesna růžově zavoní... trylky zahude
znovu mne náruč Tvá na „Krásnou“ změní


 

Říjnový  koncert Vichru...

Ještě tančí rudé sólo palice muškátů
ještě rozkvétá bláhová Gloria Dei
a ten hudbymilovný uklízeč akvarelu listí
už smýčí v ulicích vichrným koštětem...
Prosmýkl se odraným skeletem bříz
a táhne po zoraném chlebném poli
v čele vraního konduktu
Klopýtá mastnotou překlopených hrud oranice
studeně lne k bytovištím
a táhle vyje své podzimní rekviem
za zesnulé  Léto...

ON  p ř i š e l . . .  je tu
a víří v okrové paruce ze suchých trav
na koridě krajiny
jak větrný matador s hnědou muletou
Zahnal  Světlo do molekul tlení
ten oddaný sekundář Zimy
Výhrůžně nadul sivé plachtoví oblaků
a rozehnal poletuchy rzi
do všech koutů kraje...

Neodvratně se dostavil
i křehce ztuhlý Šedivák starý Gej
a ON... Vichr... bubnuje za letní řeku
Bubnuje záprstními kůstkami větví
v kakofonii ořešáků
za rosnaté noční milování na světluščí louce
Rozsedl se nad krajem ten mlžný Trubadúr
a lká a kvílí ze své větrné partitury
jak smutný muezzin
Na píšťaly komínů
hvízdá sonatiny za ochmýřená hnízda...
za teplé přívaly hojící rozpukanou zemi
i za lačné blizny snoubené nožkami včel...
ON, dirigent vichrného koncertu
s kouřovou panychidou R o z p a d u
za letošní  mrtvé L é t o !
 
4.8.2014  Básně pro měsíc červenec a srpen

 

Přítelkyně -  Řeko...!


Ještě Jsi... plná živých ryb
plná rýhujících se organismů...
Ještě jarně přetékáš
z kamenné díže břehů...
Zrozená ze Země... záhadná
plná ulit i střepů
parnatě putuješ kamsi vysoko...
Ledová signuješ trpící olše
bezkorým drápovrypem ker...

Ach Řeko v mém krevním korytě
do mne ses obtiskla
barevnou trilobití šlápotkou
Znám Tě znám... přítelkyně má!
Klidná a vědoucí nevšímavě obtékáš
NÁS... řetězy připoutané Lodě

Znám Tě od břehů do břehů
když vstupuji do Tebe nahá
Vstupuji temně i bíle
vdechujíc drsnou vůni Tvého kvetení
pach hlíny i odumírání
Rozkladu rybích těl...

Vcházím do tebe za teplých nocí
s Obolosem... s penízem Úplňků
v jiskřících miskách svých dlaní...
Láskou Ti splácím za Krásu
za jemný dotyk trav i útěšné ševelení
Splácím Ti úderem štětců
vděčná za to že plyneš
za to že ještě JSI...
Nad Tebou v pokoře skloněna
vyrývám hlubokou brázdu
Věčností chráněných  S l o v...


Košík s dýněmi


 

Kosmická Krasavice (pohádka pro Okřídlené)


Byla živá a vědoma si své výjimečné krásy,
když jako modrá perla plula ledovou temnotou...
Hýčkána horoucím Jasem svého Otce oslnivě zářila...
Za miliardy let vypiplala na svých kamenných zádech
enklávu dvounohého bezkřídlého hmyzu
a snad jej i milovala jako hrdá máma
Přemnožil se však a stal se neúnosným alergentem...
Vylučoval palčivé jedy, dusivý dým
probodával její zelenou kůži milionem ropných děr
zavrtával se do jejího těla důlními šachtami, sosáky plovoucích plošin
a vysával jí krev, měně ji na výbušnou energii motorů...
Páchnul ten hmyz a bezhlavě plýtval jejími vodami,
zamořoval je megatunami špíny, slizem výkalů – odpadu.
Spoutával její citlivé tělo tvrdými úvazky betonových dálnic,
drancoval co šlo až k jejím jaderným strukturám
a rozpaloval její hmotu horečkou!
Onemocněla ta kosmická Kráska...
Dusila se a její krásné vlasy deštných pralesů
ubývaly v ohyzdné alopacii holin a pouští...
Cítila, že se musí zhluboka nadechnout, rozervat pouta
a tu krásní bezkřídlí parazité hynuli po milionech
ve víření tornád, bouří... ve vichrech orkánů...
Byla však vytvořena pro zachování života,
avšak její zachvívání se stalo spontánní jako porod
Otřásala v křečích, v přívalu záplav- plodových vod.
Nesnesla víc hmyzí zavrtávání, bodání a šimrání
Její, jadernými novotvary hub a vředy výbuchů zraněná kůže
rozpukala hlubokými krátery v otřesech, v zemětřeseních
a obří vlny Tsunami smývaly z její kůže nemoc i bezkřídlý hmyz
Kašlala a ti, co se vezli, parazitujíce na její životodárné kráse
umírali po milionech, spalováni očistným živlem ohně
Vypařovali se v rudém magmatu prýštícím z furunkulů sopek,
zasýpáni pyroplastickými mračny žhavého popela
V pláči mizeli Bezkřídlí z její smaragdové kůže
po léta řídly jejích řady, hasla světla „termitišť“
Pak ona vstřebala co zbylo výživné a zklidněla.
Zkrásnělá plula Vesmírem jako porodivší matka
a opět uzdravena zářila perleťovou Modří...

 

 
11.6.2014  Báseň pro měsíc květen a červen

 

Růžičko... Růže rudá...


Dnes beru Tvůj kalich do dlaní...
Ach, živý šperku drahocenný, převzácné krásy,
s radostí k tobě poklekám, do chřípí omamně voníš
Růže má, apotheoso lidské Duše co z vody a větru má vlasy
džbánečku rosný, Něho co jak ona zůstáváš věčně mladá
nic víc mne v tuhle sváteční chvíli
nenapadá, než že Tvá krása nikdy neuvadá...


Růže

V dlaních tě hýčkám a vnímám čarovné Síly
které Tebe, Kosmos i nás v něm vytvořily
Růže rudá, sestřičko, symbole lidské Duše,
která je grálovým kalichem Lásky, naděje, Víry
božstvím mi voníš, zatímco Kůň času kolem kluše
a ze země stoupají výpary Zla a Síry...
Květino křehká připjatá do kříže břeven
jak Duše naše... Dnes ovoň nás moudrostí
pak děti světa odpoví bratřím i sestrám slovem i vhledem

Poutníčku věčný, i ty něžnou jsi součástí
Modrého kruhu i Bytí Růžové Tečny
a všichni co žijeme a putujem v bytostném kruhu
s girlandou Růží nad čelem a s nadějí na život věčný
My poutníci Vesmírem, co v dlaních svíráme Duhu
dneska se Tebou okrášlíme, oblažíme
vůní i barvou tvou...  jak zářící rudou krůpějí
Pak hold Ti složíme...vždyť život společnou láskou oslavíme
a Bratři Bílí s námi v radosti Oslav postojí
Co ještě jim i komusi milému dát, co člověku zbývá..?
Snad pokleknout, k růži přivonět než půjdem spát
a slovy i úsměvy Bohu a životu díky vzdát
v doteku v radosti... tak, jako když pták z jara zpívá...


 

Poraněný Bílý Pták...


Nad hladinou zpěněného moře stál
On dlouze snil... V příboji křídla složil
hlavu k vlnobití klonil jakoby se kál
a už po potravě bledých rybek netoužil

Surově byl vyhnán z hejna černých Vran
a jen Oceán ho hladil rukou laskavou
Snad pod peřím skrýval mnoho ran
když v samotě snil nad vlnou houpavou

Ve slanosti moře pral své zkrvavené peří
když o bratřích Bílých snil sám v sobě schovaný
Litoval, že neodlétl z hejna Černých, že jim věřil
i když mu probíjeli neslitovní dravci tělo zobany
Nad příbojem... věčným dechem moře stál
a vzlétnout v hejnu nad oblaky, to jediné si přál

 

 
26.3.2014  Báseň pro měsíc duben

 

Bílý pták ...

Tam... ve Tmě kdosi Bílý stál
a tiše zpíval Píseň sólovou
Stál opodál a podivný měl kroj
jak pták když navlékl by zbroj
Tou sdělnou písní ustaraně naléhal
a bál se že ho v Ptačí říši uklovou

Mnoho nocí ve svém zpěvu proplakal
nad tou Bídou Nevědomých surovou
Jeho slzy byla Slova a On neznal Zdroj
který v jeho hloubi ukrývala světlá Sloj
Pak Bílý cítil jak ta Slova odplavují Kal
z těch co přežít měli šanci nulovou...

Ve svých Písních snad se Bílý kál
Snad litoval tou Písní sladce molovou
že nedokázal dříve lidské rány hojit
zaujat svou třpytně lesklou Zbrojí
a až nakonec si vlastní křídla ulámal
aby rozpaženě ztuhnul nad krajinou okrovou...

 

 
11.3.2014  Báseň pro měsíc březen

 

Hraví Andělé ...

 

Denně udoláván porcí úkolů
zalit v potu ptáš se... ba i kaješ
nač ten věčný maratón
a proč máš v uších vrostlý telefon?
Víš... to jenom parta zdatných Andělů
na školu si s tebou hraje...

Ti Andělé žertují i radí zároveň
nu hraj si... dej se do práce
dři... vždyť není jiné cesty
nelze zasunout si palce za okraje vesty
a až vibrace zvýšíš na patřičnou úroveň
vystavíš pro Ducha lidí PALÁCE...

 
7.1.2014  Báseň pro měsíc leden

 

Schody do nebe

 

Já nechci být už bez tebe...
Vnímám tě jak Světlo
co na Zemi do kamení slétlo
Jsi schodiště mé do Nebe!

Těžké jsou mé vnitřní boje
Snad zaženeš alespoň můj Strach
s nímž se skrývám v Ulitách
když myšlenky bzučí jako roje...

Když vzlétají jak roje  zdivočelých včel
co bodají jed do lidských čel...
Nechci být už… milý, bez tebe
Váčky jedu cítím... i včely to bolí
zemřem v květech na okraji  polí
a pak společně vzlétnem do Nebe...



© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one